Historie — Dalmácie

Už v kamenné době musely dobré klima, bohatá půda a chránící hory Dalmácie působit vábivě. Neboť u Šibeniku a na Hvaru nalezli archeologové relikty, které svědčí o tom, že zde nejpozději od roku 4500 př. n. l. byly první osady. A když lidstvo s tisíciletími vytvořilo nejrozličnější trhy a obchodní zboží, vyvinul se jaderský prostor v nejdůležitější překladiště mezi Evropou a Asií. Touto cestou se například i vědomost, jak se drží domácí zvířata, dostala do střední Evropy. První obyvatelé Dalmácie nezanechali historikům mnoho: několik artefaktů, kresby, hradiště. Jinak víme dnes o těchto lidech málo, ani odkud přišli, ani kam odešli. Jisté je jen: v 11. století před naším letopočtem se do země nahrnuly nové národy…

Ze severní Evropy na Balkán přišli především Ilyrové, kteří zde krátce před začátkem našeho letopočtu vybudovali první stálé vesnice a hrady. Keltové učinili totéž ve 4. století po Kristu, i je táhlo do teplejších krajů. A i sluncem rozmazlení Řekové cestovali do území, které dnes známe jako Dalmácii. Zakládali obchodní středisky a přinesli svůj díl k rostoucí hustotě obyvatelstva. Není divu, že mezi „novými“ a „původními obyvateli“ zčásti vysoko šlehaly vlny, které se však s časem vzájemným přizpůsobováním kultury vyhladily. Méně harmonicky proběhlo první setkání s Římany: přišli už před Řeky, ve 2. století př. n. l., s jasným záměrem přivlastnit si zemi a lidi. K tomu nebylo zapotřebí jen mnoha drobných bitev, nýbrž pobití a obsazení Ilyrové se ještě vydatně bouřili, a tak docházelo až do 14. století znovu a znovu ke vzpourám. Přitom byla římská provincie Illyricum už ve 4. století ovládána v Dalmácii rozeným caesarem: slavným císařem Diokleciánem, jehož palác tvoří základní kámen a srdce města Splitu. Po jeho smrti začínají pro Dalmácii dvě bouřlivá století: nejprve se římské císařství rozpadá na východní a západní část, přičemž kraj, který se později bude jmenovat Chorvatsko, je přiřazen Západu, ale později je dobyt Východořímským císařstvím. Přes krátká intermezza italsko-německé a gótské vlády patří Chorvatsko v této době převážně k Byzanci. Ale Byzantinci opět rychle prchají na konci 6., začátku 7. století před stěhováním Slovanů a Avarů, které zničí i Salonu. Slované si urvou moc a jeden podklan, takzvaní Chorvaté, se usazuje. Kraj obdrží nové jméno, je obděláván a zastavován a v 7. století se v paláci nepřítele křesťanů Diokleciána zřizuje první biskupské sídlo ve Splitu.

V severní Dalmácii, přesněji řečeno v Ninu u Zadaru, se rodí chorvatský stát. Vévoda Trpimir se zde v polovině 9. století sám vyhlašuje „knížetem Chorvatů z Boží milosti“. Jeho politické ideje jsou následovány a jeho nárok na moc uznán. Jeho nástupce a potomek Tomislav se roku 924 už nazývá „králem“ a upevňuje ideu chorvatské panovnické dynastie po celém dalmatském pobřeží. Ale rod vymírá a zbývající šlechta se raději přičleňuje k uherskému císařství, než aby sama určila nového vládce. Neboť Venecie se v této době už několik desetiletí snaží kraj si přisvojit. Silný, ochraňující spojenec tedy nemůže škodit. Ovšem neposlouží ani příliš mnoho: Serenissima dobývá Dalmácii, jaderské ostrovy a dobrý díl Istrie, turecké vojsko rozsáhlé části východního Chorvatska. Zatímco se Venecie a Osmanské císařství hašteří o dalmatská města, zbylý, ještě uherský díl připadá Habsburkům. Celý chaos v kraji poslouží jedině nastupujícímu hospodářskému odvětví pirátství. Neboť pro roztržky a hádky tří velmocí je třeba neustále obstarávat zboží, platební prostředky a potraviny, které obratní mořeplavci mohou snadno ukořistit a skrýt v neschůdných horách. Klidněji se v Chorvatsku stalo teprve tehdy, když si Benátčané roku 1699 v Karlovicích nechali oficiálně potvrdit, že dobytá území patří jim. Téměř celé století se budují paláce, posiluje obchod a turecké vojsko dále zatlačuje — dokud roku 1797 není zpečetěn konec Republiky Venecie a Chorvatsko se nestává částí rakousko-uherské monarchie. A tou kraj zůstává až do vypuknutí první světové války — nehledě na krátkou fázi francouzské vlády po napoleonských taženích — kterou však pro sebevědomí občanstva nelze nedocenit. Národním citem Francouzů inspirováno je nejprve zrušeno feudální zřízení a roku 1830 začíná v Chorvatsku národní vzdělávací hnutí: jednotný písemný jazyk, chorvatština jako úřední jazyk v Dalmácii, vlastní politické strany a cíle jsou jen některé účinky tohoto obratu k vlastnímu státu. Přesto se cítí příslušnost k Rakousku-Uhersku stále ještě tak silně, že se stojí po jeho boku, když dojde ke světové válce.

Z první světové války vychází Chorvatsko jako poražené. Země je rozdělena mezi Itálii (Istrie, Zadar, několik ostrovů) a Srbsko. Nový stát se nazývá nejprve „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců“, později pak Jugoslávie. Ale protože Itálie protestovala, muselo být nalezeno nové rozdělení: nakonec byla Rijeka, jablko sváru, rozdělena tak, že v království zůstala jen městská část Sušak a zbytek připadl Itálii. Ale násilné dělení a spojování mladému státu nedělalo dobře. Konflikty mezi Chorvaty, Dalmatinci a Srby se staly příliš velkými, neboť nedošlo k utopickému společnému státu, jaký si intelektuálové na obou stranách už dlouho přáli, nýbrž k diktátu rozhodnutému v Bělehradě centrálně a samostatně. Rozkol vyvrcholil roku 1928 v atentátu na vůdce sedlácké strany Chorvatů v parlamentu, při němž zahynuli i tři další členové strany. Nato se chorvatské strany jednotně rozhodly nepokračovat dále ve spolupráci na politice, což králi Alexandrovi velmi přišlo vhod: bez okolků zakázal strany obecně a sám se ustavil jako diktátor Jugoslávie. Roku 1934 umírá v Marseille na následky atentátu. Jednotlivé národní skupiny Jugoslávie nenacházejí mír a ještě méně přátelské zacházení vzájemně mezi sebou, a tak bylo od roku 1941 německým a italským fašistům relativně usnadněno systematicky vraždit Židy a Srby: neboť s Antem Pavelićem přebírá vedení nového fašistického ustašovského režimu domácí člověk. Masové vraždy Chorvatů z pomsty jsou následkem této oportunistické politiky. Bojovníci odporu jako Titova komunistická osvobozenecká armáda se musejí skrývat v horách a na ostrovech, jejich malé úspěchy však ještě dlouho po válce platí za hrdinské činy. Neboť zatímco oni bojují proti velkému, krutému nepříteli, vedou Srbové a Chorvaté, bosenští muslimové a Srbové a Albánci mezi sebou zmatenou a brutální občanskou válku.

Komunismus Jugoslávie lze těžko srovnávat s tím ostatní Evropy a Asie. Tito, který se po svých úspěších jako podzemní bojovník mohl snadno nechat zvolit prezidentem, se už roku 1948 rozkmotřil se Stalinem a byl vyloučen z Komunistické internacionály. Status, který nelitoval. Naopak: byl to on, kdo roku 1961 uspořádal první konferenci nezúčastněných zemí, aby sebe a ostatní posílil v jejich nezávislosti. Avšak jak obratně mohl Tito jednat na vnějšněpolitickém parketu, tak slepý byl vůči vnitropolitickým problémům: násilí a ignorance byly odpovědí jeho vládního stylu na doutnající konflikty. Rozdíly mezi jednotlivými národními skupinami rostly, takže po Titově smrti roku 1980 nastoupil nový nacionalismus, v němž hlavní roli hrál nikoli stát Jugoslávie, nýbrž individuální původ. Tento tak jako tak už vysoký konfliktní potenciál byl dodatečně vyostřen slabým hospodářstvím a sociálními rozdíly.

Krátce poté, co Slovinsko a Chorvatsko roku 1991 proklamovaly svou nezávislost na Jugoslávii, vypukla válka. Od Slovinska přes Chorvatsko až po Bosnu a Hercegovinu se rozprostíraly frontové linie. Srbové obsadili velké části chorvatského zázemí a města jako Dubrovník, Zadar a Šibenik byla urputně bombardována a bojovalo se o ně. Do roku 1995 se však Chorvatům zdařilo většinu tohoto území zpět dobýt a odtud vyhnaní lidé se mohli vrátit do své staré domoviny. Na mezinárodní nátlak byla nakonec vyjednána mírová dohoda a angažovaností německých politiků EU roku 1992 uznala Chorvatsko a Slovinsko jako samostatné státy. Ale nový stát byl oslaben: rozbombardované domy, tisíce uprchlíků, takřka neexistující turistika a slabá infrastruktura Chorvatsku těžce dávaly co dělat. Navíc si prezident Tuđman, který vystupoval rezolutně až autoritářsky, zastavěl mnohé šance tím, že nejen odmítl úzkou spolupráci s mezinárodním soudním dvorem v Haagu, nýbrž i novinářům ztížil svobodné zpravodajství. Po jeho smrti roku 1999 se v Chorvatsku spatřila nová možnost ke vzestupu, trvalému míru a lepšímu životu: EU.

S novým prezidentem Chorvatska, Stipem Mesićem, členem Chorvatské lidové strany a roku 2000 s 56 % zvoleným do úřadu, má Chorvatsko hlavu státu, pro niž má členství v EU nejvyšší prioritu. Podporoval Haag při nastávajících vyšetřováních, vydával válečné zločince, zasazuje se o liberalizaci obchodu, chtěl by přepracovat právní systém a ani privatizaci někdejších státních podniků není nakloněn negativně. Vstup Chorvatska do NATO roku 2000 byl jeho prvním úspěchem, od roku 2005 nyní vyjednává s Evropskou unií přesné podmínky členství. A vypadá to pro Chorvatsko dobře — ne jen co se týká přijetí do EU, nýbrž i a především situace země samé: nakonec tato turbulentní, dílem brutální, dílem tragická, vždy epizodická historie přece jen vede ke stavu míru a stability, možná i k nové době rozkvětu Chorvatska — kdo vidí optimistické tváře Chorvatů, může těžko věřit něčemu jinému!