Osobnosti — Dalmácie

(chronologicky podle data narození)

245 - 313

Poté, co se Diokleciánovi v Římě podařil furiózní vzestup k caesarovi, poté, co v Egyptě potlačil povstání, Anglii a severní Francii vrátil Římu a dobyl Persii, rozhodl se syn města Solinu zřídit si obydlí pro stáří. V pouhých několika letech vztyčil několik kilometrů od svého rodného města palác, který dodnes skrývá staré město Splitu. Sám stavitel však mohl tento komplex využívat jen 8 let, které mu zůstaly mezi jeho odstoupením z politického pódia a jeho smrtí.

14XX - 1473

Zatímco mnozí jiní umělci až příliš snadno propadají zapomnění, postavil si Dalmatinac sám pomník, lépe řečeno: nespočetné pomníky. Neboť v Zadaru rozený sochař a architekt nejen zkrášlil nemálo obrazů měst v Dalmácii a Itálii svými sochami, městskými domy, kostely a obrannými stavbami — navrhl i celé město Pag na rýsovací desce. Dalmatinac smíchal tradiční motivy pozdní gotiky s moderními proporcemi právě nastupující renesance a vytvořil tak stavební styl, který dodnes znalci i laici obdivují nebo jej alespoň intuitivně shledávají harmonickým a krásným.

1487 - 1572

Renesanční literát Hektorović se učil od těch docela velkých: intenzivně studoval umění antického básníka Ovidia, usiloval o co nejvěrnější překlad jeho děl smyslem i slovem a ustanovil tak svůj vlastní, chytlavý styl. Tak nepřekvapuje, že nemálo jeho básní je dnes známo jako lidové písně v Chorvatsku i za jeho hranicemi. Hektorovićovi by se tento vývoj zajisté zamlouval, měl přece i sám sklon k folklorním zpěvům: ve svém díle „Rybaření a rybářské rozhovory“ vetkává do vymyšlené obeplavby ostrova Hvaru stále znovu úryvky starých rybářských písní a hudební citace. Hektorovićův obytný dům lze dnes prohlédnout ve Starém Gradu na Hvaru.

1588 - 1638

Zrozen jako syn dobře situované šlechtické rodiny staré Raguzy, Gundulić se nikdy nedostal do nesnáze, že by případně musel pracovat jako rybář nebo hospodář, a proto se radši věnoval umění psaní. Patrioticko-romantické pastýřské drama „Dubravka“ a heroická vyobrazení rytířů v „Osmanu“ se dodnes považují za výtečné příklady jihoslovanské barokní literatury. Ve svém pozdním díle se Gundulić obrátil k církevní lyrice a tím inspiroval celou generaci imitátorů.

1704-1760

Františkán Kačić-Miošić se neuspokojil s tím, aby studoval svaté spisy a s jinými učenci rozprávěl o věčnosti a svatém, nýbrž měl naléhavou potřebu přispět k osvětě prostého lidu. Tak napsal bestseller chorvatské literatury jako takový: v „Příjemném rozhovoru slovanského lidu“ vypráví básník jednoduchým jazykem moudře a zábavně z chorvatské historie a dotýká se nešvarů své doby. Kromě toho vydal i mnohá teologická a filozofická díla. Avšak je to asi angažmá Kačiće-Miošiće pro často zanedbávaný lid, které vedlo k tomu, že mu bylo postaveno několik pomníků — mimo jiné v Makarské.

1711 - 1787

Podobně jako Leibniz v německém jazykovém prostoru je v Dubrovníku rozený Bošković ve své domovině znám jako jeden z posledních univerzálně vzdělaných. Zabýval se filozofií, astronomií, matematikou, mechanikou, geofyzikou a meteorologií. Po profesurách v Římě a Pavii se Bošković konečně usadil v Miláně, založil a vedl hvězdárnu a sepsal své nejslavnější dílo: „Teorie o atomech“.

1883-1962

Jak turbulentní byl život největšího chorvatského umělce své doby, tak všestranné je i jeho dílo: od religiózních skulptur k ženskému aktu, od secesního stylu ke klasicismu, od obrazu k budově hledal Meštrović hranice svého talentu. A s každým svým předmětem podal v okamžiku vzniku komentář k aktuální politické situaci svého aktuálního místa bydliště nebo své domoviny. Neboť protože nechtěl žít pod italskou okupací, musel mladý Meštrović, sotva se vrátil ze svého studia ve Vídni, už i emigrovat do USA. Retrospektiva jeho díla se odbývá jako trvalá výstava v budově a zahradě, které sám navrhl, ve Splitu — on sám leží docela v blízkosti, v domovské zemi, pohřben.

1876 - 1949

Své peníze si Vladimir Nazor vydělával jako vesnický učitel a překladatel, slavným se stal pro svou literaturu, která svědčí o přesném daru pozorování, fantazii, lásce k detailu a nesmírném slovníku. Jeho nejslavnějšími díly jsou „Veli Jože“, jehož popisy přírody hledají sobě rovné nadarmo; „Medvěd Brundo“, bajka, která byla inspirována „Knihou džunglí“, a „Pastýř Loda“, na němž autor osm let piloval, než jej chtěl vydat. Konečně chtěl v tomto románu vzdát hold dvoutisícileté historii své země a nechat svou hlavní figuru ji prožít. Kromě toho vytvořil nemálo pohádek, analogií, básní a příběhů — jak rozmanitý byl jeho styl, tak konzekventní zůstal Nazor ve svém výběru témat: celé dílo pojednává o historii a kráse Dalmácie.

1971 -

V okamžiku, kdy byly škody jugoslávské války z největší části opraveny a kdy se Chorvatsko pod novou vládou chtělo otevřít Západu a být přijato do různých svazků států, přišla velká hodina Gorana Ivaniševiće: tenisový profesionál ze Splitu, který byl kdysi slavný pro svůj impulzivní temperament (a často pro něj i kárán) a který už dlouho podával jen průměrné výkony, nečekaně roku 2001 vyhrál finále ve Wimbledonu. Celá zem slavila svou novou hvězdu a identifikovala se s outsiderem, který všechny zaskočil a přece zůstal docela tím starým.