Historie — Chorvatsko

Když země, na níž se nachází dnešní stát Chorvatsko, ještě neměla jméno a takřka žádné obyvatele, přitahovala ilyrské kmeny ze severu k Jadranu. V 12. a 11. století před Kristem se Dalmaté, Liburnové, Histrové a Japodové vydali nalézt novou domovinu a usadili se v krajích, které se i po tisíciletích ještě jmenují po nich. Obchodovalo se s novými sousedy v Řecku, kteří nato zřídili „filiálky“ na chorvatských ostrovech. Ale brzy došlo ke sporům, které mohly být urovnány teprve tím, že se společně postavilo proti římským vojskům. Od roku 33 př. n. l. byla země přes veškeré snahy známa pod jménem „Provincia Dalmatia“ a byla Římany spravována ze Salony (Solin). Ale okupace se v průběhu času proměnila v plodné partnerství: jen z dnešního chorvatského území pocházelo šest římských caesarů. S císařem Diokleciánem, taktéž zde rozeným, a jeho velkolepým stařeckým obydlím se politické středisko přeneslo ze Salony do nově založeného Splitu. Ten se stal správním městem, zatímco hlavní město bylo jako dříve daleko vzdálenou metropolí — byť po rozdělení římského císařství už ne Řím, nýbrž Konstantinopol. Protože Chorvatsko leželo na hranici mezi Východořímským a Západořímským císařstvím, v průběhu času patřilo tu jednomu, tu druhému, a císařská vláda se zabývala bližšími problémy, byl kraj poměrně špatně zajištěn. A tak bylo na začátku 4. století Germánům — v prvé řadě Alarichovi s jeho Vizigóty — snadné táhnout pleníce a loupíce Balkánem a zanechat za sebou stopu zpustošení. Obyvatelé se necítili bezpečně a vystěhovávali se v celých zástupech do Říma nebo Konstantinopole, Germáni táhli dál a zanechali téměř bezlidný pás země.

Když ve 7. století přišli první Chorvaté do kraje mezi Jadranem a Dunajem, byly sice všude k nalezení relikty starých kultur, ale většinou z nich byly zanechány už jen zříceniny. Jen na pobřeží se několik vesnic zdatně drželo a nabízelo i novým příchozím možnost osídlení. Slované se rychle asimilovali, přijali křesťanskou věru, latinský jazyk a užívali si vymoženosti lázní, akvaduktů a infrastruktury — ovšem teprve poté, co z opatrnosti vše zničili a mravenčí prací opět vystavěli. Sami přinesli do své nové domoviny znalost chovu zvířat a obdělávání polí, loveckého a rybářského umění i kovářské řemeslo. Volné společenství kočovných rodů se, když se zde usadili, organizovalo v klan s hierarchickou společenskou strukturou a samo se rozdělilo na Slovince, Chorvaty, Karantánce a Srby. Během té doby zaujala země Chorvatsko delikátní roli v balancování mezi velmocemi Konstantinopolí a Venecií: na jedné straně Východořímské císařství přirozeně nechtělo ztratit svůj přístup k Jadranu ani vůbec podmaněnou zemi — na druhé straně stálo chorvatské loďstvo v přímé konkurenci k Venecii, kterou se snažilo získat za spojence. S Chorvatskem se tedy, ačkoli jeho skutečným hlavním městem byla až do vrcholného středověku Konstantinopol, jednalo jako se samostatným: jen tak mohla Venecie s Byzancí spolupracovat a zároveň válčit se svou provincií Dalmácií. A tak se Venecie představila jako „jaderská policie“. Serenissimě bylo uloženo potírat pirátství před pobřežím Balkánu, a Venecie tohoto cíle dosáhla tím, že neprodleně dobyla pobřežní pásy a ostrovy. Vnitrozemí zajímalo málo. Odtud se kolem tisíciletí Bulharské císařství snažilo území Srbů a Bosňanů podřídit své svrchovanosti. Slované se spojili s chorvatským králem Tomislavem a společně se jim podařilo ukázat Bulharům jejich hranice. Tomislavovy zásluhy vůbec lze těžko dost vysoko ocenit: byl to on, kdo svým jmenováním králem roku 925 vyhlásil chorvatský stát — který byl jako takový uznán i Vatikánem; podařilo se mu dobře vycházet jak s Římem, Konstantinopolí a Uhrami, tak i s Francií a Venecií, a sjednotil osadníky Panonské nížiny, Dalmácie a Dinárských hor v jeden národ: Chorvaty.

Protože bylo Chorvatsko papežem uznáno jako samostatná země, vpravily se i ostatní země Římské říše do tohoto pohledu na svět. Nové Chorvatsko se tedy nemuselo obávat jakýchkoli represí od své bývalé vládní svrchovanosti, Východního Říma, a mohlo se zcela soustředit na vlastní politiku. Potomci prvního krále měli automaticky zdědit trůn, jiné rodiny byly učiněny knížecími domy a grofstvími. Toto rozdělení do „Zupanija“, které politický systém dnešního Chorvatska stále ještě určuje, neupomíná na německé spolkové země náhodou: od Franků se opsal princip lenního panství, chorvatská knížata se dokonce nazvala titulem, který byl odvozen od jména Karla Velikého: „kralj“. Dobré politické a obchodní vztahy přispěly ke vzestupu mladého státu: z Východu se dozvídalo o nejnovějších módách v umění, výrobě ozdob a architektuře, Západ dodával šlechtě kvalitativně vysoce hodnotné zbraně — aniž by to učinila nutným nějaká blížící se válka. Ale už dvě století po založení státu, roku 1102, vyčerpali se mladému královskému domu následníci a šlechta v nedostatku vlastní královské rodiny rozhodla přijmout tu uherskou i jako své vládce. Nadále a takřka nepřerušeně až po první světovou válku patřilo Chorvatsko ke Království uherskému.

Oficiálně kupila Venecie zemský pás Dalmácii teprve roku 1409, ale už předtím ji lze těžko vidět jako patřící uherské koruně. Nejprve se několik dalmatských šlechticů zdráhalo provádět rozhodnutí z Uher a ustavili se jako vládci ve vlastní zemi. Pak Venecie obratně využila křížových výprav, které krajem tak jako tak procházely, a v těch letech dobývala stále více dalmatského pobřeží, až ve Středozemí roku 1212 nebyla žádná moc, která by se mohla měřit s dóžecím státem. Venecijská flotila využila svého obchodního monopolu a učinila ze západního Chorvatska překladiště pro kožešiny a ozdoby, otroky, zlato a stříbro. Nejprve nalézalo luxusní zboží u chorvatské šlechty dravý odbyt — ale protože jim a jejich krajanům byl obchod zapovězen, mohl si brzy dovezené zboží dovolit už takřka nikdo. Jen ve vnitrozemí, pod uherskou vládou, vzniklo vlastní hospodářství: řemeslníci se organizovali do cechů, živá výměna mezi jednotlivými městy byla každému ku prospěchu a kraj by byl hleděl vstříc zlatému věku, kdyby nebyl převálcován Turky. Ale když v 16. století osmanské vojsko s nečekanou silou a rychlostí směřovalo přes Chorvatsko na západ, ukázalo se, že Venecie nebyla ochotna vzdát se své provincie v Dalmácii. Ačkoli se vrchol moci pro Serenissimu datuje už do 14. století, byla stále ještě dosti silná, aby s pomocí Dalmatinců vetřelce potřela a zatlačila. Tak zůstala Dalmácie částí Venecie, dokud nemusela být roku 1797 předána Napoleonovi.

Na konci 15. století dobývají turecké oddíly území kolem Senje a Bihaće, dnešní Bosny. Dva nejmocnější knížecí rody Chorvatska, Frankopanové a Zrinští, vidí svou moc masivně okleštěnou a marně se snaží čelit Osmanům. Protože jsou nyní sedláci knížectví plně zaměstnáni obranou svého majetku, chybí pánům potřebné příjmy. Nelze tak dokoupit ani dostatek zásob, ani motivaci, a Turkům je snadné s trochou trpělivosti přeměnit obléhání v dobytí. Protože místní šlechta už svůj lid nemohla ochránit, zasáhli Habsburkové a Frankopany vyvlastnili: jejich hrady a hradby byly přeměněny na novou „vojenskou hranici" a zabrány rakouskou armádou. Ke konci tureckého dobyvačného tažení zůstalo kdysi tak bohatému rodu jen několik staveb v Ribniku, Novigradu a Vinodolu — ale alespoň se od konce 17. století stále pravidelněji dařilo obrátit útočníky na útěk a vrátit lidem jejich starou domovinu. To se týkalo především uprchlických rodin z Bosny, které v té době už po několik generací musely hledat ochranu v západochorvatských městech. Ty žily především na hradech rodu Zrinských, který na rozdíl od Frankopanů brzy poznal, že svůj majetek udrží jen tehdy, bude-li také obydlen. A tak uprchlí Slované a Bosňané v Ozalji, Karlovaci, mezi Rijekou a Bakarem a v Mezimuří sloužili svým novým pánům, kteří právě tím rychle vystoupali na nejbohatší rod Chorvatska. V šedesátých letech 17. století se vlivní Frankopanové a zámožní Zrinští spojili v alianci proti Habsburkům. S tureckou hrozbou stále bezprostředně před dveřmi nemohli schválit rozhodnutí krále Leopolda I. vymoci za každou cenu příměří. Chtěli Turky vyhnat a cítili se zrazeni souhlasem rakouského krále s rozdělením Uher. Spiklenci se však báli vídeňské moci a hledali tak horlivě v Evropě ochranné mocnosti a spojence, že se jejich plán dostal Leopoldovi I. k vědomosti dříve, než jej mohli provést. Leopold poslal své oddíly do Čakovce, hlavního sídla Zrinských, a nechal město úplně zničit. Co nedokázali Turci, vykonali nyní Rakušané sami. Navíc zajali hlavy rodů Zrinských a Frankopanů, aby je s velkou publicitou popravili ve Vídni. Ostatní členové šlechty byli systematicky pronásledováni, vyhledáváni a rovněž popravováni. Chorvatsko tak nemělo ani zástupce vlastních zájmů, když roku 1699 došlo k mírovým vyjednáváním v Karlovicích. Habsburkové si v těch bouřlivých letech přivlastnili uherský královský dům, a tím drželi i vládu nad Chorvatskem. Aby se s Venecií smluvně dohodli, bylo nutné odstoupit vlastně chorvatská města Knin, Sinj a Vrliku a hranice Chorvatska vést podél řek Sávy a Uny a na Jadranu mimo Zadar. Východně od toho nyní oficiálně začínalo Osmanské císařství a ani Rakušané, ani Benátčané se necítili dostatečně akutně ohroženi, aby se postarali o to, aby Bosňané dostali své domovské oblasti zpět.

Chorvaté se mezitím poučili z dřívějších nezdařených spiknutí a snažili se nyní svou nezávislost určovat více cukrem než bičem: když Habsburkové chtěli pro nedostatek mužského potomka předat korunu Marii Terezii a narazili tím i u Uhrů na nevoli, chorvatský sněm bez okolků schválil zákon, podle něhož jsou i ženské následnice trůnu legitimní. Tento obratný šachový tah zajistil sympatie Rakouska a odlišil vlastně neexistující stát Chorvatsko od jeho bývalé matečné země Uher. I vzhledově se země své ochránkyni Vídni stále více přibližovala: zatímco dříve byly architektonicky významné stavby výhradně šlechtickými palácemi a opevněními, nyní se stavěla divadla, reprezentativní městské čtvrti se širokými ulicemi a docela mimochodem se vystavěla i nová intelektuální elita a národní vědomí, které se už nesytilo jen odlišením od jiných. K tomu mohlo přispět, že Rakušané a Uhři objevili jaderskou turistiku a že najednou byli vládci ve „své“ zemi už jen sezónními hosty. A když se Uhři pokusili chorvatskou kulturu potlačit tak silně, že se uherština měla stát školním a úředním jazykem, vyhlásili básníci a revolucionáři mezi Dubrovníkem a Zadarem roku 1830 „Ilyrské jaro“: samostatnost v uhersko-chorvatské unii, více knihoven a divadel a štokavský dialekt jako oficiální jazyk země byly některé z cílů. Poté co byly některé z požadavků splněny, pokusili se Srbové stejnou cestou prosadit vlastní stát, nezávislý na Chorvatsku. To, že si přitom činili nároky i na Dalmácii, narazilo u Chorvatů na ostré odmítnutí. Navíc situaci vyhrotilo to, že se Rakousko z vlády nad Chorvatskem z velké části stáhlo a tyto úkoly přenechalo Uhrům: s ohledem na v historii znovu a znovu vzniklé obtíže s Uhrami rána do tváře Chorvatů. Než mohla být vyřešena otázka, zda a jak se Chorvatsko nebo Srbsko a Chorvatsko stanou nezávislými a které kraje lze přiřadit které zemi, zastřelil srbský nacionalista a bojovník za nezávislost rakouského následníka trůnu. Napjatá situace v kraji vedla k tomu, že tento útok vyvolal první světovou válku — v níž Chorvatsko stálo po boku právě těch zemí, od kterých se vlastně chtělo odloučit.

Chorvatsko, poražené ve válce, se musí zařadit do Království Slovinců, Chorvatů a Srbů, uznat srbské krále za vládce a plány na nezávislost zprvu odložit na led. Tak někteří Chorvaté viděli ve vpádu německých a italských oddílů roku 1941 svou příležitost odpoutat se od zbytku království. Spolupracovalo se s novými okupanty více, než bylo vlastně morálně obhajitelné, a Ante Pavelić se stal hlavou státu. Nechal systematicky pronásledovat a vraždit Židy a Srby, vedl kruté občanské války s komunistickými partyzánskými skupinami kolem Tita a vládl své zemi nemilosrdně a brutálně. Roku 1945, v roce politického převratu, se Tito stal z podzemní ikony hlavou státu. Vyhlásil Lidovou republiku Jugoslávii, která zahrnovala i Zadar, Rijeku, Istrii a okolí Terstu a Gorice. Stát, který byl koncipován podle vzoru velkého bratra SSSR, se už roku 1948 odpoutal od sovětského bloku a slavil svou nezávislost mimo jiné několikerými konferencemi nezúčastněných států. To, že v této zvláštní pozici bylo možné spoléhat i na hospodářskou pomoc z USA, učinilo tento krok ještě vábivějším a snazším. Kromě toho Chorvatsko znovu objevilo výnosný zdroj peněz — turistiku. Dogmatická pravidla komunismu byla mezitím uvolněna, v „chorvatském jaru“ roku 1971 však opět zpřísněna. Po Titově smrti roku 1980 až po padnutí berlínské zdi roku 1989 znovu doutnala otázka samostatného chorvatského státu. Roku 1991 hlasovalo v referendu impozantních 93,2 % Chorvatů za svou nezávislost na Bělehradě. Vedoucí zde byl především předseda chorvatsko-nacionalistické strany Franjo Tuđman, který se stal i prezidentem nového státu. Během jeho úřadu zemřelo 12 000 Srbů a Chorvatů v jugoslávské válce, která měla potlačit vznik srbského státu, respektive vtlačit Chorvatsko zpět do jugoslávského státu. Roku 1998 byla válka pod nátlakem OSN ukončena kompromisem o vrácení východní Slavonie Chorvatsku.

Přes dlouho vytoužený mír se Chorvaté roku 1999 cítili v krizi: hospodářství a mezinárodní vztahy byly pošramoceny, celá města zničena, mnohé rodiny ztratily svého živitele a především bylo jasné, že politika, kterou kdysi shledali dobrou, na celé linii zklamala a selhala. Chorvatsko-nacionalistické straně se udržovala věrnost dost dlouho a lid se při volbách rozhodl pro změnu vlády: Ivan Račan a jeho štáb měli Chorvatsko dovést do lepší budoucnosti. K tomu rozhodli mimo jiné otevření trhu, daňové reformy a sociální a hospodářskou podporu pro vracející se uprchlíky. K velkému cíli, být někdy přijat do EU, se od roku 2000 přiblížilo zřetelně blíže dobrou spoluprací s Haagem a vydáváním válečných zločinců, jakož i zlepšujícími se vztahy k bývalému nepříteli Srbsku. A přesto že se život v Chorvatsku stal lepším, nelze jej nikterak srovnávat s tím ve střední Evropě: průměrný roční výdělek činí asi šestinu německého, vysoká nezaměstnanost a stále ještě nedokončené úklidové a přesídlovací práce ohromně zatěžují zemi a lidi. I nový prezident Stipe Mesić činí své nejlepší, aby Chorvatsko otevřel světu (především západnímu), a u mnohých Chorvatů platí za muže, který učiní Chorvatsko rovnoprávným členem Evropské unie.