Historie umění

Mladý stát Chorvatsko nikdy neměl příležitost rozvinout vlastní umělecký styl, nýbrž přizpůsoboval a varioval rukopis svých okupantů. Tak se dnes v Chorvatsku nalézá jedinečná směs osmanské, benátské a rakousko-uherské kultury, která je právě v architektuře a ikonostasech ještě všudypřítomná. Protože příslušné okupační síly obsadily Chorvatsko právě na vrcholu své moci, byly vždy dost zámožné, aby mnoho investovaly do reprezentace a umění — což bylo pro Chorvaty výhodou a pro sousední mocnosti podnětem chtít i malý jadranský stát vzít do vlastnictví — načež si opět nové vlivy nalezly cestu do chorvatského umění. Tak je historie umění a kultury všestrannější, zajímavější a bohatší než historie mnoha jiných zemí, jen právě ne tak izolovaná a samostatná.

Nejstarší v Chorvatsku vzniklá umělecká díla nalezneme dnes v zemských historických muzeích: nádoby a ozdoby z okolí Zadaru a Šibeniku, pracovní nástroje z ostrovů Brač, Vis a Hvar se vracejí k řemeslníkům z doby kamenné. Vykopané bronzové výrobky a například Kairosův reliéf z Trogiru se datují do doby Řeků a Římanů, kteří dříve nomádským kmenům Dalmácie vedle akvaduktů, term a obchodního zboží přiblížili i zvláštní finesy zpracování kovů a sochařství. Architektura nových přistěhovalců je dnes dochována už jen v ruinách: právě na venkově lze tu a tam ještě spatřit základové zdi římských venkovských domů. Paláce v antickém stylu naopak stavěli domácí lidé, kteří dlouhou dobu žili v Římě a zvykli si na nádheru a pompu. Diokleciánův palác je zde asi nejpůsobivějším příkladem. Užitkové stavby byly poznamenány určitým pragmatismem: zatímco na Balkáně pokračovala christianizace, obchodovaly zámožnější rodiny především v Římě. Ony, a jen ony, byly ve finanční situaci vystavět nové Boží domy a orientovaly se při tom na praktické tržní haly, které znaly z Itálie. Konečně potřebovaly především místo pro shromáždění a méně ozdobně vypravenou okrasnou budovu. Tak vzniklo to, co dnes známe jako basiliku. Když pak byla správa dalmatské provincie přenesena z Říma do Byzance, objevili Chorvaté krásu kupolových staveb a geometrické ornamentiky. Tak dnes ještě dochované kostely svědčí o tom, že tento region nebyl rozhraním mezi Východem a Západem jen hospodářsky.

Románské budovy z 11. až 13. století, z nichž se skutečně několik dochovalo především ve velkoměstech, poznáte po dvojitých nebo trojitých oknech, po pravidelně uspořádaných, hrubých kamenných plotnách a po hladce obroušených rámech. Ke stavbě se rád používal chorvatský mramor, který byl i oblíbeným vývozním zbožím — a tak vily v Itálii vlastně vypadají jako chorvatské, i když ze středoevropského stanoviska to působí právě obráceně! Teprve ke konci románského období, na prahu gotiky nalezlo Chorvatsko svého vynikajícího umělce té doby: mistr Radovan vytvořil slavný portál katedrály v Trogiru a kreativitou a uměleckou zručností se příjemně odlišil od svých učitelů a předchůdců.

Dnešní obraz města většiny měst byl ve 14. a 15. století určen gotickými staviteli. Zatímco dříve mohl každý stavět, kde a jak chtěl, muselo být nyní každé průčelí, každý balkon, každé podlaží přesně promyšleno a nejprve schváleno. Dodatečně umějí návštěvníci a obyvatelé tuto byrokracii ocenit. Dále i většina obranných staveb pochází z gotického věku, neboť se nyní muselo bránit proti vojskům z Turecka. Vedle toho však měli umělci naštěstí ještě dost příležitosti vytvořit několik skutečně vidění hodných děl: ať to byl pozlacený sarkofág v Zadaru, oltářní tabule v Trogiru nebo sbírka rukopisů ve Splitu.

Renesance byla v Chorvatsku a především v Dubrovníku časem letních domů. Takřka každá rodina, která si něco o sobě myslela — a chtěla, aby si to mysleli i sousedé — postavila si druhé obydlí na pobřeží. Přitom se méně pokoušelo napodobit reprezentativní venecijský sloh než vyvinout vlastní architekturu podle zásady „forma následuje funkci“. Ale co se týkalo veřejných budov jako kostelů, katedrál a například Knížecího dvora v Raguse, přikládala se opět větší hodnota ozdobným hlavicím, harmonickým lodžiím a vnějšímu působení obecně. Kdo se neřídil podle Serenissimy, obrátil pohled do opačného směru a studoval nekonečné, do sebe protkané dekorativní pásy Osmanské říše, kupolové stropy a takřka od sloupů osvobozené prostory. Jak moc se v Chorvatsku bránilo vládě Turků, tak moc se nechávalo jejich stavebním slohem inspirovat. I v malířství zažilo Chorvatsko během renesance nový rozkvět: italští mistři jako Tintoretto a Tizian přicházeli do Dalmácie, aby si zde vyměňovali zkušenosti s místními veličinami jako Medulić a Klović.

Kostely, kláštery a školní budovy vyrůstaly v době rakouské vlády tak hojně ze země, že země Chorvatsko není finančně ve stavu všechna tato kulturní dobra náležitě udržovat. Jen nejkrásnější a nejdůležitější budovy se svými typickými zaoblenými liniemi, hravým průčelím a německo-rakouským inspirovaným stylem jsou dnes ještě dobře dochovány. Nalézají se především ve vnitrozemí, neboť pobřežní kraj v 17. století právě přecházel přes svůj hospodářský zenit, zatímco venkovské kraje profitovaly z odchodu osmanského vojska.

Praktické hotelové komplexy a bytové komplexy, které byly po druhé světové válce a s nástupem turismu rychle vydupány ze země, jsou spíše funkcionální než pěkné. „Suverénní, konzekventní bauhaus“ by byl eufemistický opis. Avšak naštěstí jich není příliš mnoho a oko má hojně příležitostí prohlížet si starší, umělecky hodnotnější stavby. Jednou z krásnějších, vidění hodných budov 20. století je bez pochyby vila malíře a sochaře Meštroviće, která byla mezitím přeměněna v muzeum. Geniální a kritický umělec ji nechal přestavět podle vlastních plánů a v zahradě umístit zahradu skulptur. V ní můžete sledovat Meštrovićovo tvoření napříč desetiletími a jeho komentáře k chorvatské historii, politice a budoucnosti.