Chorvatsko
Osobnosti — Chorvatsko
(chronologicky podle data narození)
Diokletian — caesar
? - 313
Někdy mezi 236 a 245 se v blízkosti dnešního Splitu narodil pozdější císař Dioklecián. Vstoupil do římské armády, rychle a obratně se propracoval vzhůru a roku 184 byl jmenován císařem. Poté, co byli jeho nepřejícníci a soupeři více či méně nenápadně odklizeni z cesty, věnoval se vládce problémům své říše: aby upevnil moc říše, rozdělil správní pravomoc na dva starší a dva mladší císaře a sám se stáhl do východní části. Tam začal se stavbou Diokleciánova paláce, z něhož mělo v průběhu let vyrůst město Split. V roce 305 složil Dioklecián svůj úřad dobrovolně a uchýlil se na odpočinek do svého paláce — možná proto, že on, chladný taktik, mohl tak uniknout násilné smrti jinak pro cézary typické.
Kralj Tomislav — král
? - 928
O mladých letech prvního chorvatského krále je známo málo. Teprve od roku 924, roku svého jmenování hlavou státu, vystupuje na veřejnost. Za jeho krátké vlády jsou Chorvatsko a Dalmácie poprvé sjednoceny v jedno království a úspěšně obhájeny proti maďarským pokusům o zábor země. Ustanovil značnou armádu a spojil se s Byzancí. Jedním z jeho posledních záměrů bylo zreformovat římskokatolickou církev s pomocí biskupa z Ninu na víru bližší lidu. Krátce po tom, co to ztroskotalo na odporu nového papeže, Tomislav zmizel a krátce nato byl prohlášen za mrtvého, aniž by se přesné okolnosti kdy daly vyjasnit. V chorvatské historii zaujímá místo krajně ambiciózního a oblíbeného politika.
Marco Polo — námořník
1254 - 1324
Syn dalmatské kupecké rodiny vyrostl ve Venecii a od dětství jej otec a strýc školili v námořnictví. Už ve věku pouhých sedmnácti let se Marco Polo poprvé sám zúčastnil expedice, která jej zavedla do Asie, do Svaté země a nakonec do Číny. Cestovní zprávy, které Polo v této době napsal, jej učinily slavným až do našeho času, avšak v posledních letech stále více odborníků pochybuje o pravdivosti tam popsaných událostí. Dvacet čtyři let a nespočetná dobrodružství po svém odchodu z Venecie se Marco Polo nakonec vrátil do svého domovského města. V následující době založil rodinu, pracoval jako velitel flotily a mezitím se dostal do genovského zajetí. Ještě na smrtelném lůžku Polo trval na pravdivosti svých příběhů, které byly v následujících stoletích přeloženy do několika jazyků a nalezly velkou odezvu jak u vědců, tak i u „privátních“ čtenářů.
Hl. Nikola Tavelic — františkán
1340 - 1391
Místo aby si v rámci své šlechtické rodiny celý život dobře žil, odešel Nikola Tavelić do Bribiru a vstoupil do františkánského řádu. Byl vysvěcen na kněze a roku 1372 pro svou řečnickou obratnost a pevnou víru poprvé vyslán jako misionář. Zprvu působil v Bosně a mezi Bogomily, poté byl však přeložen do Jeruzaléma. Tam věřil, že může obrátit i kádího, což ten pojal jako velkou urážku. Tavelić a jeho druhové byli odsouzeni k smrti a roku 1391 u Jafské brány rozsápáni na kusy a poté spáleni. Tato mučednická smrt a jeho dřívější úspěchy v misijní práci byly dostatečným důvodem vztyčit mu na počest na Olivetské hoře kostel, aby jej papež Pavel VI. prohlásil svatým.
Marin Drzic — spisovatel
1508 - 1567
Marin Držić musel v mladých letech projít vzděláním na kněze, které jeho tvůrčímu nadání neodpovídalo. Tak využil přestěhování z Dubrovníku do Sieny, aby rozvinul svou vášeň pro psaní. Pořádal nedovolené divadelní večery, na nichž přátelé předváděli jeho kusy. Protože se tato představení musela konat potají, nebyly také mnohé jeho komedie a pastýřské hry vytištěny. Když se Držić vrátil do Dubrovníku, nemusel se už skrývat, nýbrž za svá díla dokonce většinou dostával dobrý honorář; některá z nich byla psána i dvojjazyčně a svou komiku rozvíjejí skrze rozdíl mezi šlechtickými a venkovskými, starými a mladými, lehkomyslnými a svědomitými charaktery.
Matija Gubec — vůdce sedlácké vzpoury
1538 - 1573
Vůdce selského povstání, rodným jménem Ambroz Gubec, je v Chorvatsku ctěn jako národní hrdina. Zákon, který sedlákům zakazoval svobodně se pohybovat, vzal za podnět, aby protestoval proti politice vrchnosti a hrabat. S tisíci stejně smýšlejícími procházel Gubec vesnicemi a zpočátku jej nedokázala zastavit ani královská armáda. Namísto toho byli povstalci prohlášeni za velezrádce, čímž mohli být v souladu s tehdy platným právem odsouzeni k obzvláště kruté smrti. Matija Gubec byl trýzněn rozžhavenými kleštěmi, zesměšněn rozžhavenou korunou a poté rozčtvrcen.
Faust Vrancic — vynálezce
1551 - 1617
Jednou z nejpestřejších postav chorvatské historie je učenec a dobrodruh Faust Vrančić: Šibenčan, který se v Itálii stal biskupem, nesepsal jen spisy o logice a etice, nýbrž byl i první, kdo sestavil pětijazyčný slovník. Avšak Vrančić měl i jinou stránku: byl prvním člověkem, který letěl na padáku, když roku 1617 se svépomocí zbudovaným předmětem skočil z benátské zvonice. Že se toto datum shoduje s rokem jeho smrti, je ovšem dílem náhody a nikoli chybných výpočtů!
Bartol Kasic — znalec písma
1575 - 1650
Pažan a poloviční sirotek Bartol Kašić vstoupil ve věku 20 let do jezuitského řádu v Římě. I v cizině se zesíleně zabýval svou domovinou, studoval chorvatský jazyk a vlastní rukou vypracoval chorvatsko-italský slovník. Poté přeložil Nový zákon, který však z církevně-politických důvodů nikdy nebyl vytištěn. Zato jsou přetisky Kašićových rukopisů dochovány až dodnes a dílem se používaly ještě do roku 1929. Ve svých pozdějších letech podnikl řeholník několik rozsáhlých misijních cest, než se roku 1635 definitivně vrátil do Říma a znovu se věnoval knihám. Kromě svého působení v církevním rámci vynikl především jako autor závazné chorvatské gramatiky, vydané roku 1604.
Ivan Gundulic — básník
1588 – 1638
Gundulić se považuje za nejdůležitějšího a nejnadanějšího spisovatele baroka v Chorvatsku. Vedle své práce v senátu a malé radě města Dubrovníku vytvořil mnohé básně, dramata a povídky, na něž mělo vliv jeho studium filozofie a italské literatury. Přestože psal chorvatsky, podařilo se mu napodobit melodiku italštiny a tak jeho způsob psaní působí stylem i zvukovou podobou dokonale a byl často kopírován, avšak nikdy dostižen. Jeho nejdůležitějšími díly jsou pastorála Dubravka a básnická sbírka „Slzy marnotratného syna“. Význam Gunduliće pro kulturu a historii své domoviny lze měřit i podle toho, že jeho podoba se skví na padesátikunové bankovce.
Ruder Josip Boskovic — vědec
1711 - 1787
Z lásky k vědě zvolil mladý Ruđer Josip Bošković cestu jezuitů, aby se mohl celý život věnovat knihám. Skrze zabývání se matematikou, astronomií, mechanikou, meteorologií, fyzikou, filozofií a geologií se vyvíjí v jednoho z posledních univerzálních učenců Evropy. Vedl hvězdárnu, psal o atomech a inspiroval později narozené vědce a objevitele, kteří na základě jeho úvah dokázali vysvětlit vlastnosti hmoty. Nad rámec svých publikací předával své vědění i přímo jako profesor v Římě, Pavii a Miláně.
Ivan Lupis-Vukic — inženýr
1813 - 1875
Po svém školním vzdělání odešel v Rijece rozený Lupis-Vukić do Venecie, kde vstoupil do námořní akademie a přijal jméno Giovanni Luppis. Protože existující torpéda považoval za nedostatečná, vyvinul nový typ, který se dal řídit ze země a jehož náplň se zapálila teprve dotykem s nepřátelskou lodí. Tento vynález, který stál mnoho lidí život, právě proto přijal císař František Josef s vděčností a Luppisovi přinesl přízvisko „zachránce pobřeží“. Luppis sám zemřel roku 1875 v Miláně.
David Schwartz — inženýr
1850 - 1897
Po Schwartzově smrti navštěvoval jeho vdovu pán, který se měl s vynálezem jejího muže stát slavným: hrabě Zeppelin. Asi o desetiletí dříve začal se obchodník s dřevem Schwartz zesíleně zabývat koncepcí tuhé vzducholodi. Inspirován Aristotelem a knihami o mechanice se vrhl na svůj nový projekt a sklidil za to především posměch. Ani vídeňský ministr války, který se jinak zajímal, nechtěl dát k dispozici peníze na uskutečnění. Teprve roku 1893 byl v Rusku postaven první model, s nímž ovšem nebyly zdokumentované pokusy o let. Ty se měly konat teprve roku 1897 v Německu — Schwartze samotného tato zpráva ještě právě zastihla, než na jedné cestě podlehl náhlému krvácení.
Nikola Tesla — fyzik
1856 - 1943
Ve Smiljanu rozený Nikola Tesla studoval od roku 1876 na různých univerzitách v Grazu, Praze a Budapešti, kde mu přišla myšlenka stavět elektromotory. Roku 1882 se přestěhoval do Paříže, krátce nato do New Yorku. V obou městech pracoval pro jeden podnik Thomase Edisona, tam však brzy přestal vidět prostor pro své vize. Tak přešel k Westinghouseovi a vyvinul motory na střídavý proud, jaké se dnes po celém světě používají pro osvětlení a lékařskou techniku. Teslovy vynálezy jsou tak dalekosáhlé, že dnes je jednotka magnetické indukce pojmenována po něm.
Andrija Mohorovicic — meteorolog
1857 - 1936
Mohorovičić jako první roku 1909 dokázal určit dělicí linii mezi zemskou kůrou a zemským pláštěm. Předtím vystudoval matematiku a fyziku a pracoval jako učitel. Díky vlastní meteorologické observatoři mohl roku 1892 v tomto předmětu i získat doktorát. Od té doby se zabýval hlavně seizmologií — výzkumem a předpovídáním zemětřesení. Při analýze jednoho zemětřesení mu padly do očí nepravidelnosti, z nichž vyvodil své velké poznání. Jemu na počest se dělicí plocha od té doby nazývá „Mohorovičićova diskontinuita“ — v praktickém užití se však rádo krátí i na „Moho“.
Ivan Vucetic — objevitel
1858 - 1925
Na pokojném ostrově Hvaru rozeného zvídavého Ivana Vučetiće brzy zatáhlo do světa a tak se po ukončení svého učení dostal do daleké Argentiny. Zde pracoval u policie a byl pověřen zjišťováním pachatelů při zločinech. Jemu jako prvnímu padlo do očí, že otisky prstů dvou lidí nikdy nejsou stejné, a tak vyvinul metodu iknofalangometrie, později nazvané daktyloskopie — známou i jako systém rozpoznávání podle otisku prstu. Od roku 1896 zavádí v Argentině následovaná stále více zemí tuto zásadu jako hledání důkazů, a policejní akademie v La Platě se ještě dnes jmenuje „Escuela de policia Juan Vucatich“.
Hl. Leopold Mandic — zpovědník
1866 - 1942
Nejmladší z dvanácti dětí rodiny Mandićů vstoupilo už v 16 letech do františkánského řádu a přestěhovalo se ze své domovské vesnice Hercog Novi do Udine. Své řeholní jméno „Leopold“ dostal Mandić v roce 1884 a svůj život věnoval nejprve studiu filozofie. Postupně se stal nejoblíbenějším zpovědníkem v kraji; až 15 hodin denně poslouchal hříšníky a poskytoval útěchu. Je zaznamenáno, že Mandić přijal stigmata a měl vidoucí schopnosti. Roku 1976 byl prohlášen blahoslaveným, 1983 svatým.
Slavoljub Eduard Penkala, inženýr a vynálezce
1871 - 1922
„Vylepšovatel světa“ Penkala dokázal v průběhu svého života přihlásit 80 patentů. Mezi nimi byla zlepšení stávajících výrobků jako termofory a rotující zubní kartáčky, ale i novinky jako předchůdce našeho dnešního kuličkového pera. Přitom Slovákovi nizozemsko-polského původu posloužilo jeho studium chemie, ale především jeho výrazný vynalézavý duch. Podařilo se mu i sám zkonstruovat letadlo a vznést se s ním do vzduchu v blízkosti Záhřebu — v tomto projektu jej však o vlásek předstihli slavní bratři Wrightové. Necelé desetiletí později Penkala nečekaně podlehl zápalu plic.
Ivana Brlic-Mazuranic — spisovatelka
1874 - 1938
Nejslavnější chorvatská vypravěčka pohádek se narodila v Ogulinu v rodině, v níž mnozí mužští členové již dosáhli slávy jako politici, autoři a právníci. Podle toho se kladla váha na dobré vzdělání děvčete: mluvila plynně čtyřmi jazyky a od nejranější mladosti byla zapojována do kulturního života. Roku 1883 se poprvé pokusila o vlastní dílo, z těch následujících bylo mnohé vydáno až v patnácti jazycích. Přes žánr „dětských příběhů“, který se jí rád přisuzuje, byla Brlić-Mažuranić uznávána i u „vážných“ spisovatelů. Tak se roku 1937 stala první zpravodajkou dnešní HAZU.
Vladimir Nazor — spisovatel a partyzán
1876 - 1949
Vyrůstaje v Postiře na Brači, mohl Nazor od malička zblízka spoluzažívat politické dění, neboť jeho otec tam působil jako správní úředník. Jeho samotného to nejprve táhlo do jiného směru: jako učitel pracoval ve Splitu, jako profesor v Zadaru a jiných městech, nakonec vedl dětský domov v Crikvenici. Dlouho po svém odchodu na odpočinek objevil přece jen ještě své politické angažmá a ve věku 64 let se připojil k Titovým partyzánům a po konci druhé světové války byl jmenován předsedou chorvatského parlamentu. Od konce svého studia Nazor nepřetržitě psal a publikoval fiktivní texty. Ve svých básních a románech zpracovává nejraději chorvatskou historii a její legendy.
Ivan Mestrovic — sochař a architekt
1883 - 1962
Snad je to dáno neobyčejnými okolnostmi, za nichž Ivan Meštrović spatřil světlo světa, že se z něj stal tak neobyčejný architekt a sochař. Právě na vesnickém železničním nádraží, jehož estetickou hodnotu si člověk dokáže dobře představit, ale nemusí zrovna chtít, jej musela matka porodit. Své dětství prožil v Otavicích, studoval ve Vídni, žil v Paříži a učil v USA. Jeho dílo zahrnuje mnohé reliéfy, fontány, mauzolea a Dům chorvatského umění v Záhřebu, na němž lze příkladně poznat jeho jasné vedení linií a vzdušné plochy.
Lavoslav Ruzicka — nositel Nobelovy ceny za chemii
1887 - 1976
Ve Vukovaru rozený Ružička začal roku 1906 své studium chemie v Karlsruhe a na témže místě roku 1910 doktoroval. Poté, co jeho doktorský vedoucí přijal nové místo v Curychu, přestěhoval se tam i Ružička a věnoval se výzkumům pro svou habilitaci. Pracoval v oblasti organické chemie společně s výrobci parfémů a tak spojil vědeckou ctižádost a finanční nutnost. Přes Ženevu Ružičku roku 1938 zaválo do Basileje. Zde působil i ještě roku 1950, kdy mu byla udělena Nobelova cena za chemii.
Vedle chemie patřil jeho zájem především umění a politice. Zasazoval se proti atomovým zbraním a daroval Kunsthausu Zürich několik obrazů.
Ivo Andric — nositel Nobelovy ceny za literaturu
1892 - 1975
Jeho rodičům, katolickým řemeslníkům z nejchudších poměrů, se podařilo za obrovského úsilí nechat svého Ivu Andriće studovat na univerzitách v Záhřebu, Vídni, Krakově a Grazu. Vyškolen ve filozofii, historii a slavistice založil Andrić roku 1918 literární časopis Književni jug a angažoval se i na politickém poli: byl členem záhřebské Národní rady a „mimochodem“ ještě našel čas doktorovat. Ačkoli měl ve 40. letech příležitost nerušeně odcestovat do Švýcarska, dal přednost tomu prožít válečná léta v Bělehradě. Tam pracoval na svých románech, za něž roku 1961 obdržel Nobelovu cenu.
Josip Broz Tito — politik
1892 - 1980
Mladý Tito se roku 1910 připojil k socialistické straně, jejímuž zaměření měl zůstat po celý svůj život věrný a zavázán. Jako zámečník a kovodělník měl příležitost cestovat po jihovýchodní Evropě, než byl v první světové válce odveden. Jako mezitím člen ilegální Komunistické strany Jugoslávie byl mezi lety 1928 a 1934 mimo jiné i proto opakovaně zatčen — ale nechal si přijít na svědomí i falšování peněz a přepady. Právě tato neúcta k vrchnosti a zákonu však na druhé straně umožnila, že Tito v letech druhé světové války vystoupal na úspěšného partyzánského vůdce a že byl ve svém odporu podporován Spojenci. Po válce se stal předsedou vlády a primárně se zasazoval o to, aby Chorvatsko pěstovalo nezávislé vztahy se západními zeměmi. Až do své smrti byl Tito prezidentem státu. Jeho život byl zfilmován pod titulem „The Fifth Offensive“.
Miroslav Krleza — spisovatel
1893 - 1981
Krležův génius padl do očí už v jeho mladých letech a tak dostal stipendium na vojenskou akademii v Budapešti. V první světové válce sloužil v rakousko-uherské armádě, ale už ve válečných letech se vrátil do Záhřebu. Roku 1919 uvedl v život literární časopis Plamen a nad to vedl do roku 1927 „Literární republiku“. K tomu se v průběhu let přidaly „Dnes“, „Pečeť“, „Republika“ a nakonec „Forum“. Paralelně s tím se stále znovu dostával do konfliktů se svou zemí: hned mu byl odebrán pas, hned byl podezřelý jako špion.
Jako umělec se Krleža stal slavným především svou protiválečnou literaturou, tíhnoucí ke komunismu. „Chorvatský bůh Mars“ a „Návrat Filipa Latinovicze“ jsou jen dvě z jeho více než 50 monografií.
Alojzije Stepinac — bl. biskup
1898 - 1960
Pozdější arcibiskup a kardinál došel ke svému povolání relativně pozdě: nejprve Stepinac odbyl vojenskou službu, chodil do zemědělské školy a zabýval se agrárními vědami. Teprve přechod na Papežskou univerzitu Gregorianu nasměroval jeho životní běh do nových kolejí. Roku 1930 byl vysvěcen na kněze a 1934 na biskupa. O dvanáct let později mu bylo ve velkolepém procesu vytýkáno, že podporoval válečné zločiny ustašů, a Stepinac byl odsouzen k 16 letům žaláře. Vatikán proces kritizoval už tehdy a roku 1993 prohlásil papež Jan Pavel Alojzije Stepince blahoslaveným.
Vladimir Prelog — nositel Nobelovy ceny za chemii
1906 - 1998
Po pouhých 5 letech studia Prelog roku 1929 na Technické univerzitě v Praze doktoroval chemii, zprvu však neměl příležitost provádět vlastní výzkumy. Teprve po přestěhování do Curychu roku 1941 pracoval prakticky. Do roku 1957 udělal v Curychu kariéru — vystoupal od asistenta až k přednostovi laboratoře institutu — a věnoval se zesíleně základnímu výzkumu v chemii. Za své poznatky o stereoizomerii organických molekul obdržel roku 1975 — rok před svým odchodem na odpočinek — Nobelovu cenu. Kolegové popisují Vladimira Preloga jako člověka plného humoru a krajně zdravě žijícího. Celý život se zříkal cigaret a automobilů, zato však věnoval o to více času své ženě Kamile Vitek a synu Janovi.
Ivan Goran Kovacic — básník
1913 - 1943
Nešťastím stíhán se zdá krátký život Ivana Gorana Kovačiće z Gorského kotaru: po smrti otce žije rodina v kruté nouzi, studium v Záhřebu Kovačić nemůže dokončit, ztrácí své první stálé místo pro chorobu plic, a novinu, v níž smí jako další pracovat jako redaktor, roku 1941 zruší. Když se Kovačić nakonec připojí k partyzánům, přežije jen několik měsíců. Jeho hrob je sice neznámý, ale jeho zachycení lidí a okolností ve svém okolí jej přežívají až dodnes. Pablo Picasso uvedl, že jej Kovačićovo dílo inspirovalo, a roku 1993 mu byla věnována i poštovní známka.
Ivan Generalic — malíř
1914 - 1992
Už jako sedmnáctiletý byl malíř a kreslíř Ivan Generalić poprvé vystaven. Přesto bylo třeba čekat do roku 1953, aby se „naivní“ stal známým za hranicemi Chorvatska: v tomto roce byl vystaven v Paříži, následovaly výstavy v São Paulu a Bruselu. Považuje se za nejvýznamnějšího malíře svého cechu v celém Chorvatsku a jednoho z nejdůležitějších na světě. Jemu se přisuzuje založení školy z Hlebine, jejíž členové se nechávají inspirovat stylem mistra. Nad to zůstavil Generalić svým fanouškům a ctitelům i autobiografii „Můj život, mé obrazy“.
Franjo Kuharic — kardinál
1919 - 2002
Syn zemědělce vyrostl se svými dvanácti staršími bratry a sestrami v místě Gornji Pribić. Před příliš tísnivou nouzí Franjo „uprchl“ do klášterních zdí a roku 1945 byl vysvěcen na kněze. Pracoval jako kaplan v Radoboji, vedl farnosti Rakov Potok a Sveti Martin pod Okićem, než přešel jako farář do Samoboru. Roku 1964 byl jmenován biskupem a od té doby žil a pracoval v Záhřebu. Roku 1997 požádal, aby mohl pro svůj vysoký věk složit úřad, což mu bylo i vyhověno.
Vedle církevních úkolů jej zaměstnávala velká žízeň po vědění, takže Kuharić jako čestný akademik bádal při Chorvatské akademii věd a umění.
Edo Murtic — umělec
1921 - 2005
Své dětství a mladost prožil Murtić v kosmopolitním ovzduší Záhřebu, kde po svém pravidelném školním vzdělání chodil do řemeslnické školy. Roku 1939 přešel na Akademii výtvarných umění, kde si brzy vypracoval pověst mistrovského žáka. Zprvu, v průběhu válečných let, využíval Murtić svůj talent pro politické, antifašistické grafiky, vydávané na plakátech a v knihách. V pokojnějším čase se mu podařil přechod k abstraktnímu expresionismu. Jeho díla byla veřejnosti představena na 300 mezinárodních výstavách a mnozí sběratelé hodnotu jeho grafik a obrazů dále zvedají do výše.
Franjo Tudman — politik
1922 - 1999
Bývalý a první prezident dnešního Chorvatska se narodil ve Velikém Trgovišći a už v dětství byl politicky formován svým otcem, vůdcem Chorvatské selské strany. Sám studoval nejprve na vojenské akademii, získal doktorský a profesorský titul pracemi o pracovním hnutí v Chorvatsku a byl i jinými univerzitami jmenován čestným doktorem. Při prvních svobodných volbách roku 1990 byl Tuđman zvolen prezidentem. Zasazoval se především za svobodné tržní hospodářství a rozvoj demokratického systému. Úřad zastával sporný státník až do své smrti, po níž mohla fáze liberalizace Chorvatska konečně skutečně začít.
Ivo Robic — popový hudebník
1926 - 2000
I když by se to podle jeho lehkých melodií nemuselo poznat, prošel šlágrový zpěvák Ivo Robić klasickým hudebním vzděláním na klavíru, saxofonu, flétně, klarinetu a kontrabasu, než se se svou první skupinou odvážil na pódium. Menší vystoupení v Jugoslávii a NDR mu zajistila potřebnou rutinu, než byl roku 1959 umístěn i v hitparádách v Anglii a USA. Mezi jeho více než 100 vydanými písněmi jsou vedle šlágrů i jazzové skladby.
Vlado Gotovac — politik a básník
1930 - 2000
Gotovac se stal známým jako kritik režimu komunistického Chorvatska. Socialisté jej hanili jako nacionalistu, sám se viděl jako zastánce demokratické myšlenky. Jeho vliv rostl, když se roku 1990 stal ředitelem chorvatské televize, a roku 1991 přednesl před matkami vojáků Jugoslávské lidové armády řeč, která se dnes považuje za vrchol jeho politického i řečnického působení.
Dragutin Surbek — stolní tenis
1946 -
Dragutin Šurbek měl v průběhu své kariéry příležitost nastoupit ke stolu za dvě národní reprezentace: v 60. letech začal hrát za Jugoslávii, v 80. letech nastupoval za Chorvatsko. Výjimečný sportovec, který roku 1968 vybojoval titul evropského mistra v mužské singlové soutěži a mezitím byl činný i v německé Bundeslize, se vyznačuje krajně útočným stylem hry, který mnohé jeho protivníky přiváděl k zoufalství. Nejvíce z toho mohl profitovat jeho syn, který několik let paralelně se svým otcem hrál za chorvatskou reprezentaci, až Dragutin Šurbek ukončil svou aktivní kariéru.
Mate Parlov — boxer
1948 -
V letech 1967 až 1974 získal amatérský boxer Parlov téměř každý národní titul, o který směl bojovat: osmkrát byl jugoslávským šampionem, pětkrát balkánským šampionem, mezitím přešel ze střední do polotěžké kategorie. Roku 1972 dosáhla jeho kariéra svého prvního vrcholu, když v Mnichově na olympijských hrách získal zlato. Poté se roku 1974 stal vítězem amatérského světového šampionátu a později tento úspěch zopakoval na dvou amatérských a třech profesionálních evropských šampionátech. V roce 1978 se nakonec i ve své profesionální kariéře stal světovým šampionem své kategorie, avšak potom už nenašel cestu zpět ke své nejlepší formě. Roku 1980 ukončil svou kariéru po několika nešťastných porážkách.
Ivo Pogorelich — pianista
1958 -
Legenda říká, že se Pogorelić v pouhých 20 letech zúčastnil renomované Chopinovy soutěže a — když byl po třetím kole odeslán z pódia — že se jedna členka poroty nad tímto rozhodnutím tak rozzuřila, že z místnosti vyběhla se slovy: „On je génius!“
Tak to v 80. letech viděly i všechny velké koncertní domy a Pogorelić cestoval od vystoupení k vystoupení po světě. Kromě toho inicioval festival na podporu mladých umělců, který se koná každoročně a poskytuje mladému dorostu pódium — a nejlepším z nich snad zajišťuje uznání tak brzy, jak jemu samému bylo odepřeno.
Branka Batinic — stolní tenis
1958 -
Dvaačtyřicetinásobná chorvatská a dvaadvacetinásobná jugoslávská šampionka ve stolním tenise začala už v 8 letech s profesionálním sportovním tréninkem a přestěhovala se ještě před dospělostí do Záhřebu, aby byla v renomovaném klubu Marathon Zagreb dále rozvíjena podle svého nadání. Později přešla do prvoligového Mladostu. V této době se zúčastnila několika světových šampionátů a roku 1981 získala i bronz ve dvouhře párů, a roku 2006 vzala zlato ve své věkové kategorii v singlu i v páru. Kromě turnajů je Batinić od roku 1998 činná jako trenérka v Německu, ale podporuje i rozvoj stolního tenisu v Keni, Trinidadu a Jordánsku.
Drazen Petrovic — basketbal
1964 - 1993
„Mozart parketu“ se narodil v Šibeniku a rychlých 15 let později už hrál basketbal v národním týmu Chorvatska. Zahraniční kluby se trhaly o 1,96 m vysokého střílejícího obránce, ale Petrović zůstal věrný své domovině a podepsal nejprve v Ciboně Záhřeb, poté se přihlásil do několika evropských klubů a nakonec přešel do americké NBA. Celkem se stal světovým i evropským šampionem, čtyřikrát dostal titul nejlepšího evropského basketbalisty a byl přijat do Basketbalové síně slávy — čest, která nepřipadla žádnému jinému Evropanovi. V červnu 1993 Petrović nečekaně zemřel při automobilové nehodě.
Toni Kukoc — basketbal
1968 -
Jako mladík Kukoč aktivně hrál stolní tenis a stal se i státním šampionem své věkové kategorie, ale pingpongové míčky brzy vyměnil za basketbalové. Výjimečný hráč, který byl pětkrát jmenován „evropským basketbalistou roku“, přešel roku 1993 do NBA, aby podpořil Chicago Bulls. V průběhu jeho kariéry vyhrály jeho týmy na třech evropských a jednom světovém šampionátu, na olympiádě 1988 byl druhý a roku 1992 dosáhly finále. Naposledy hrál Kukoč za Milwaukee Bucks.
Davor Šuker — fotbal
1968 -
Z Osijeku pocházející fotbalista Šuker obdržel už roku 1987 titul nejlepšího střelce na Světovém šampionátu do 20 let v Chile. Totéž vyznamenání vybojoval o dva roky později v klubu svého rodného města a krátce nato přešel do Dinama Záhřeb. Roku 1991 jej přebral FC Sevilla. Roku 1998 se stal potřetí králem střelců, tentokrát na Světovém šampionátu ve Francii. Poté přešel Šuker ještě do Anglie a Německa, na staré úspěchy však už nedokázal navázat. Roku 2003 oznámil, že už nechce být činný v profesionálním sportu.
Zeljko Mavrovic — box
1969 -
„Zed“ Mavrović, chorvatský zemský šampion v těžké váze, musel na začátku své kariéry přijmout několik proher — ovšem na vysoké úrovni: zúčastnil se olympijských her a evropských šampionátů, nikdy se však nemohl nechat slavit na vítězném stupínku. Teprve roku 1995 si vybojoval titul nejlepšího boxera Evropy a udržel jej hned na několik let. Po prohře v boji o titul světového šampiona onemocněl tak, že se roku 2000 musel z boxerského sportu stáhnout a nadále se raději věnuje svému bio statku v Požeze. Ring vidí už jen tehdy, když komentuje zápasy svých bývalých kolegů pro chorvatskou televizi. Jeho analýzy jsou v Chorvatsku velmi oblíbené, neboť mu na jedné straně slouží věcná znalost jeho vlastní sportovní zkušenosti, jakož i elokventní způsob vyjadřování — vždyť byl ve svých aktivních letech jediným těžkovážníkem s maturitou!
Goran Ivanisevic — tenis
1971 -
V pouhých 18 letech se Goran Ivanišević poprvé zúčastnil wimbledonského turnaje, na němž dosáhl semifinále. Rok později se mu podařil i vstup do finále a roku 2001 se stal vítězem Grand Slamu — událost, která už tak populárnímu tenisu v Chorvatsku zajistila další příliv a Ivaniševiće učinila idolem pro obyvatelstvo. Na tom nemohla nic změnit ani jeho ne zcela optimální hra na wimbledonském turnaji 2004, na němž musel po třetím kole opustit kurt, ani to, že si vysloužil pochybnou pověst pro svůj obzvláště hrubý jazyk, který přicházel k užití vždy po prohrané výměně.
Goran Višnjic — herec
1972 -
V Šibeniku rozený herec stál už ve věku 9 let poprvé před kamerou. Svou mladost prožil s několika malými projekty, které však veřejnost málo zaznamenala. V 21 letech se podílel na filmu „Hamlet“ a v následujících letech se stával i v Hollywoodu stále slavnějším: hrál po boku Nicole Kidman a z televizního seriálu „Emergency Room“ si jej už nelze odmyslet. Podle toho třikrát dostal vyznamenání jako nejlepší chorvatský herec. Nad to je Višnjić otcem rodiny a aktivním členem organizace pro ochranu zvířat PETA.
Janica Kostelic — sjezdové lyžování
1982 -
Zranění kolena ve věku 19 let znamenalo pro sjezdovou lyžařku Janicu Kostelić téměř konec kariéry — než vůbec začala. Neboť už rok po operacích, na Zimních hrách 2002, se jí podařilo vybojovat tři zlata a jedno stříbro. O čtyři roky později pokračovala v řadě úspěchů po jedné nové zlaté a stříbrné medaili, poté co mezitím ještě mimochodem získala titul světové šampionky. Tím je Kostelić nejúspěšnější sjezdovou lyžařkou v historii olympiády. Na jaře 2007 se pouhých 25letá výjimečná sportovkyně definitivně uchýlila na odpočinek — alespoň co se profesionálního lyžování týče.
Luxus tam, kde dýchá pobřeží. Nejlepší ubytování na Makarské riviéře Vily na Makarské riviéře Zeptejte se někoho, kdo region zná.
Známe místa a pláže, o kterých píšeme. Pokud zůstane otázka, napište nám.
Napište nám