Historie — Dubrovnik

Město, které George Bernard později nazval „rájem na zemi", bylo založeno v 7. století. Uprchlíci z Epidauru, města asi 10 km od jádra Dubrovníku, je založili pod jménem Ragusa, když jejich domovinu zničili Avaři. Ochrannými platbami slovanským vládcům se v mladém městě zajišťoval mír, ale brzy vyvinula živý zájem o neustále rostoucí místo i vojska zvenčí. Po Arabech v 9. století následovali necelých 100 let poté Makedonci a nakonec sáhli po vládě nad Ragusou Benátčané. Obyvatelé Dubrovníku, k nimž ve všech dobách patřili i dodnes známí literáti a intelektuálové, obratně taktizovali, místo aby na sílu zbraní odpovídali zbraněmi: chtěli vlastní stát, co nejdalekosáhlejší samostatnost a především mír. Těchto cílů dosáhli diplomatickou cestou ve 12. století. Byzanc, Evropu a Slovany se podařilo přesvědčit, aby Ragusu využívali jako překladiště a obchodní středisko a chránili ji před zničením. Když karavany a lodě nyní denně vyměňovaly zboží, rozmnožovaly bohatství města a mír se zdál být zajištěn, rozhodlo se dokonce zasypat příkop, který město dělil od pevniny a mohl chránit proti vetřelcům, aby se obchodní cesty staly ještě méně komplikovanými, snazšími a pohodlnějšími. Dnes vede přes tento val obchodní ulice Stradun. Samostatnost Raguse se ukazuje i v tom, že město od konce 13. století razilo vlastní minci. Ale ve své snaze o ještě větší moc se otcové města zdaleka nespoléhali jen na přátelské kontakty s ještě mocnějšími: vydírání, intriky a lpění na monopolu na sůl byly stejně rozhodující pro příběh úspěchu tohoto, mezitím na několik knížectví rozděleného města. Protože jednotliví knížata vždy pocházeli ze zámožných patricijských rodů, nedošlo mezi nimi ani k rivalitě a tvořili silnou frontu proti jakémukoli zasahování zvenčí. I když Turci oficiálně uchvátili vládu nad městem, mohly se zde udržovat vztahy založené na vzájemnosti: díky svým darům a přislíbené neutralitě v tomto konfliktu se Ragusa stala uzlem mezi Východem a Západem, mezi okupanty a okupovanými. Když však obchodní flotily severozápadní Evropy byly stále lépe vybaveny, rychlejší a účinnější, stával se ragusanský přístav stále méně důležitým, neboť Holanďané, Angličané a Francouzi mohli urazit dlouhé úseky, aniž by ztráceli drahocenný čas při zastávce v Jadranu. Místo aby pečovali i o své námořnictvo a zlepšovali je, soustředili se v Raguse na využívání země: nemovitostní projekty a obdělávání půdy se zdály dobrým plánem — dokud tuto úvahu roku 1667 nepřekřížilo těžké zemětřesení. Odtud už Ragusa nebyla skvějícím městem, jímž vždy chtěla být. Napoleon jí okrájel městská práva, od roku 1815 patřila oficiálně Austrii a upadala víc a víc v zapomnění. A po těžkém ničení a obléhání ve válce 1991–95 čeká Dubrovník, nyní plně restaurovaný, znovu vystavěný a krásný, na novou epochu blahobytu a slávy. Město přitom sází především na turistiku — slibnou strategii, která přinese prospěch i vám!