Historie — ostrov Čiovo

Dávno si lidé mysleli, že na ostrově před Trogirem žijí ohromní hadi, kteří jim požírají skot a chtějí lidem škodit. Proto se dnešní Čiovo nejprve nazývalo „Boa“. Pod tímto jménem nalézá i první písemnou zmínku. Několik mužů zapochybovalo o starých mýtech a rozdělilo si ostrov mezi sebou. Podle jména jednoho z nich se nyní jmenuje Vulciha. Z toho se v průběhu času hláskovými posuny stalo Vulcohovo, Cihovo a nakonec Čiovo. Na rozdíl od obrazu, který se dnešním návštěvníkům ukazuje, byl ostrov po celá století jen málo osídlen: vedle několika uprchlíků z předřímské doby, vyhnanců z prvních století našeho letopočtu a samotu hledajících kleriků v 5. století obývali ve středověku ostrov i lidé nemocní leprou. Teprve v 15. století, kdy byl ostrov pociťován jako dobré útočiště před blížícím se tureckým vojskem, hustota obyvatelstva skokově stoupla. Mnozí z nových obyvatel zůstali i tehdy, když akutní nebezpečí přešlo. Zřizovali loděnice a lovili v moři, zakládali zahrady a pole a vytvořili stavby, které lze ještě dnes navštívit. V 19. století objevil vzdělaný a pokusům oddaný ostrovan Andrija Andrić léčivou moc některých místních rostlin. Klasifikoval 905 druhů a zkoumal mimo jiné na univerzitě v Padově působení jejich aromat, účinných látek a reakcí na onemocnění a zranění. Právě starší ostrované částečně ještě vědí o tom blahodárném účinku a mají zcela vlastní recepty proti spálení od slunce, komářímu píchnutí nebo žaludečním potížím — jen se v případě potřeby poptejte! Většina obyvatel Čiova mluví též dostatečně německy nebo anglicky, neboť dnes žijí především z turistiky. Téměř každá rodina má pokoj k pronajmutí a zvláště na severu se pilně staví. Přesto — pravděpodobně to leží v přitažlivosti tohoto ostrova — dostupné místo jen zřídka dostojí náporu návštěvníků.