Historie — ostrov Hvar

Je dochováno, že už roku 384 před naším letopočtem se první Řekové přeplavili k Hvaru a trvale se zde usadili. Místo, které dnes známe jako Stari Grad, se tehdy jmenovalo Pharos a bylo jedinou osadou uprostřed bohatých rybářských revírů, hustých borových lesů a plodné země. Po ostrově rozptýleně žijící Ilyrové a Dalmaté se nejprve pokoušeli vetřelce vyhnat, ale ztroskotali na bojové zkušenosti a počtu Řeků. Teprve Římané mohli roku 213 př. n. l. vystřídat řeckou vládu. Sledovali docela jinou politiku než Řekové, kteří by z Pharu rádi udělali další jaderskou metropoli. Řím zatlačil původní ostrovany na východ, kde se museli věnovat zemědělství. Posilu obdrželi v době stěhování národů od Slovanů, kteří přišli na ostrov z Neretvy a dali mu jméno „Lesna". V té době se stále více statků spojovalo v malé osady na východním a jižním pobřeží Hvaru. V raném středověku se o Hvar tvrdě bojovalo: od byzantské vlády roku 870 do benátského dobytí roku 1420 stál Hvar přesto občas znovu pod samosprávou. Ale protože loďstvo Serenissimy potřebovalo pevný přístav v Jadranu, učinilo vše, aby Hvar vzalo pod svou ochranu — a tento záměr nakonec také prosadilo. Živým obchodem a kontakty se zahraničím zažil Hvar v následujících desetiletích své zlaté období: města byla stavebně zvelebena, Venecie přinesla na ostrov více peněz, než by rybolov a zemědělství kdy mohly vydělat, a jmenovala jednotlivé rody šlechtickými, aby se i politické nepokoje z velké části potlačily. Tento plán ovšem samozřejmě ztroskotal: roku 1510 se 6000 občanů pod Matijou Ivanićem vzepřelo této třídní hierarchii — bez úspěchu, vzhledem k benátské přesile. Znesvářené strany spojila roku 1571 hrozba společného nepřítele: turecké oddíly ve svém postupu pronikly až na ostrov Hvar a srovnaly města se zemí. Přes obětavé, ale dlouhé obnovovací práce se Venecie pomalu stahovala. Roku 1774 se Kotor stal nejdůležitějším přístavem kraje a Hvarova pověst se odtud omezila na jeho malebnou přírodu a optimální klima. Ostrov vzbuzoval sice ještě určitý zájem u Rakušanů, Italů a Slovanů, byl střídavě přiřknut jednou jednomu, jednou druhému národu, ale skutečné známosti se dočkal opět teprve po skončení druhé světové války, kdy zde turistika začala nabírat půdu.

Od té doby táhne stále více mezinárodních hostů do malých přímořských míst a horských vesnic — ale obyvatelé Hvaru se z historie své domoviny naučili, že každá fáze může nečekaně skončit, a tak se zde nesoustředí výhradně na obchod s cizineckým ruchem, nýbrž zachovávají si svou nezávislost a autentičnost tím, že rybolov a zemědělství stále patří k důležitým hospodářským pilířům místních.