Hvar

4000 lidí žije celoročně v Hvaru — a vrchol sezony trvá takřka stejně dlouho. V letě to obdivovatele slunce a mořeplavce táhne do města, v zimě se z mírného klimatu netěší jen lázeňští hosté. Tak se promenáda a pláž mohou lehce zdát přeplněné, avšak kdo hledá společnost, najde zde určitě rychle nové přátele. A kdo na to nedbá, jednoduše „vezme na palubu“ jednu z malých lodí a nechá se dovézt na jeden ze samotných ostrovů Pakleni Otoci v okolí, kde má nejvýše společnost Pátka — tak se však propásnou pouliční umělci, prodejní stánky se suvenýry a často velmi dobré restaurace a bary ve starém městě Hvaru.

Ačkoli byl kraj, v němž se nachází dnešní Hvar, osídlen už v římském a řeckém čase a Ilyrové zde vystavěli impozantní vzdornou tvrz, přišel význam k místu teprve roku 1278 s jmenováním na biskupství. Do roku 1571 Hvar profitoval z obvyklého stavebního boomu Benátčanů: byly vystavěny pevnost a městské hradby, jakož i několik městských domů, a nespočetné selské rodiny okolních dvorů to táhlo do vznikající metropole. Ale po zničujícím vítězství Turků leželo vše v troskách. Jako jedna z nemnoha staveb přežila katedrála útoky — alespoň do roku 1612 — napůl nepoškozena — což nepotěšilo jen křesťany, nýbrž i milovníky kultury místa, vždyť je tento Boží dům už od 14. století i divadlem města. Díla Hektorovićova a Lucićova byla zde poprvé uvedena. Po fázi francouzské vlády přešlo obyvatelstvo k tomu, aby ubytovávalo cizince, místo aby se od nich nechalo dobývat: turistika vstoupila do Hvaru.

Španělská tvrz byla — jinak, než jméno dává tušit — postavena roku 1557 Benátčany, sami Španělé se na stavbě podíleli jen jako levná pracovní síla. Jako aby dnešní muzeum amfor nebylo docela okradeno o svůj starý význam, stojí dodnes na střešní terase kanony obrácené k moři. Mezi 8 a 24 hodinou v letě a v zimě od 9 do 18 hodin lze za vstup asi 2 eura vychutnávat výhled na staré město, městské hradby a velkoryse zarostlou krajinu na stráních citadely.

Mezi starým městem a španělskou tvrzí leží benediktinské opatství na stráni mezi kaktusy, oleandrem a svatojánskými chlebovníky. Zde nalézaly řeholnice mnoho času, aby se vedle modlitby a práce v zahradě věnovaly i vyšívání. Z agávových nití vyráběly krajkové dečky a zdokonalovaly umění stále nápaditějších motivů a složitějších forem. Obzvlášť krásné exempláře se dnes vystavují v klášteře, přímo vedle Lucićovy sbírky obrazů a ikon.

Největší náměstí Dalmácie leží ve Hvaru. Kde dříve jedna armáda za druhou přecházela po lesklých mramorových plotnách, sedí nyní návštěvníci kaváren na slunci a vychutnávají doporučitelné chorvatské pekařské výrobky. Ve středu stojí povinná fontána — avšak mnohem zajímavější je pozorovat lidi. Sem se chodí, aby člověk viděl a byl viděn.

Katedrála Hvaru byla postavena v renesančním stylu okolo zbytků gotického klášterního kostela. V 17. století přidali benediktini a velkorysé rodiny barokní oltáře — z původního vesnického kostelíku zůstalo jen to, co se dnes vnímá jako střední loď, a Madona ze 13. století. Zvonice kostela svatého Štěpána a její kněžiště se považují za ukázkové příklady obzvlášť estetické architektury — přezařují jinak spíše temně drženou stavbu. Sv. Stjepana můžete prohlédnout denně od 9 do 12 a od 17 do 19 hodin. Mimo otevírací dobu se pravidelně odbývají i klasické koncerty.

Když byl ostrov obsazen a nepřátelé dostatečně daleko zatlačeni, nevěděli Benátčané už, kam se svými válečnými galejemi. Tedy vztyčili mezi roky 1579 a 1611 Arsenál na hlavním náměstí. Později podnítil kníže Semitecolo, aby bylo dostavěno ještě jedno podlaží, a od té doby byl Hvar sídlem prvního komunálního teatru Evropy. Po častém užívání a takřka stejně mnoha obnovách se dnes sedí v ložích z 18. století, avšak nepřihlíží se už hercům při práci, nýbrž moderním obrazům mezinárodních umělců. Arsenál je otevřen denně od 9 do 13 hodin a od 17 do 23.