sieben Kastelas

Protože všechny kaštely vznikly ve stejném období, jsou si i architektonicky podobné. Vnitřní dvory typické pro renesanci a bohatě ozdobené a dekorované vnitřní prostory jsou chráněny silnými zdmi a věžemi obrácenými k severu. Z věží se doufalo spatřit protivníkovo vojsko dost včas, aby bylo možné hrad obhájit nebo prchnout přes moře. Proto leží obytné prostory stavitelů i vždy na jihu kaštelů, zčásti dokonce na malých mořských skalách s přímo připojeným molem pro lodě. Mezi obrannými věžemi a obytným traktem vztyčili uprchlíci z Trogiru a Splitu své domy a pěstovali zde jako protislužbu za poskytnutou ochranu víno a olivy.

Nejsevernější z dosud dochovaných kaštelů Turci sice nikdy nedokázali dobýt, avšak od svého vztyčení roku 1508 se musí pravidelně vzdávat silám přírody. Stále znovu dochází k zaplavení tohoto místa o 2000 duších a obyvatelé to berou zlehka. To, že se nikdy nestane nic vážnějšího, připisují někteří rádi ochraně tří kostelů, které zde byly vztyčeny roku 1566, 1670 a 1765. Dalším pomníkem docela zvláštního druhu je jeden z nejstarších olivovníků světa: přes šest metrů měří obvod jeho kmene a jeho koruna poskytuje polední stín celým autobusovým výpravám turistů.

Synovec stavitele Kaštelu Starého, Pavao Antun Cipiko, se roku 1543 už necítil bezpečně ani v paláci své rodiny v Trogiru, ani v Kaštelu Starém svého strýce a postavil si sám obrannou věž. Nový kaštel dnes poskytuje domov přes 4000 lidem, kteří napínavou historii místa Kaštela obecně a této tvrze zvláště názorně zpracovali v historickém muzeu ve věži hradu. V blízkosti Kaštelu Nového, na půdě jedné historické vesnice, která padla za oběť tureckým útokům, se nachází kostel Svatého Petra, který byl v roce 1775 vystavěn na ruinách starého Božího domu.

Nejstarší z kaštelů vystavěl už roku 1476 v moudrém předvídání politických turbulencí Koriolan Cipiko. Považuje se za připravovatele cesty a otce zakladatele dnešního místa Kaštela. Avšak ze slávy a bohatství rodiny, která městu Trogiru darovala jednu ze svých nejkrásnějších staveb, nezůstalo mnoho: nejprve ztratila Koriolanova žena při požáru hradu život, poté celá rodina roku 1830 opustila město, které dnes počítá 5350 obyvatel. Nikdo z Cipiků už nikdy nebyl spatřen — a kdyby některý přece o svém slavném dědictví věděl, ponechává si to pro sebe a nechává legendy o zmizení celé dynastie vesele dále se plést.

Naproti zvyku nazývat kaštely po rodinném jménu jejich stavitelů se jméno Lukšić vrací k osobnímu jménu jednoho Vitturiho ze čtrnáctého století. Lukši Vitturi byl muž takového vlivu a charismatu, že všichni jeho potomci nosili na památku svého předka označení „Lukšići“ jako čestný titul — a právě i kaštel po něm pojmenovali. Zde se umísťuje i příběh o Dobrile a Miljenkovi, který jinak tak romantickému místu o 4200 obyvatelích dává poněkud morbidní kouzlo. Obzvlášť hodné vidění jsou umělecky zřízený park Vitturi uvnitř hradeb tvrze a farní kostel z 18. století mimo ně. V Božím domě se ve filigránsky zpracovaném sarkofágu sochaře Dalmatince uchovávají zbytky arcibiskupa Arneriuse.

Tento netypický kaštel se neskládá z obydlí jednoho zámožného pána a příbytků několika hospodářů, jimž udělil milost být chráněni jeho hradbami, nýbrž byl od začátku pojat jako spojení více opevnění: nejprve vztyčila jedna dvojice bratří dva malé kaštely, později se, přitaženi dobrou polohou, přistěhovalo více bohatých obchodních lidí do blízkosti a rovněž vztyčili malé kaštely. Ty lze dnes ještě prohlédnout v části místa Piskera.

Na skále položené před pevninou vztyčily benediktinky v roce 1529 nejkrásnější ze všech kaštelů — Gomilicu. Kamenný most, přes který dnes vstupujete do tvrze, není autentický: dříve se zde používal dřevěný zvedací most, neboť to poskytovalo nejlepší ochranu proti přicházejícím nepřátelům. Následujíce přikázání lásky k bližnímu, dovolily sestry hospodářům a rybářům okolí vztyčit uvnitř opevňovacích hradeb domy a přinést svůj život a svůj skrovný majetek do bezpečí před Turky. 31 domů, které dnes ještě stojí, vzniklo tímto způsobem. Avšak nejen řeholnice a obyvatelé dalmatského zázemí zde trávili svůj čas: i král Zvonimir odpočíval již pod 700 let starým dubem před kostelem Svatých Kosmy a Damiána — tak si to alespoň vypráví okolo 3500 dnešních obyvatel Gomilice.

Biskup Splitu si nechal v roce 1488 jen deset kilometrů od hranice „svého“ města zřídit rezidenci. Takovou reprezentativní stavbu jako biskupský palác v jádru místa hledá člověk v ostatních, čistě k obranným účelům zřízených kaštelech nadarmo. Před touto stavbou se dodnes denně schází takřka 4200 obyvatel této části místa, aby si pohodlně vypili kávu, vyměnili nejnovější pomluvy a zotavili se z cest úzkými uličkami. O víkendu se navštíví jeden z místních kostelů a poté se na trhu koupí svěží zelenina na nedělní oběd. Není divu, že se i biskup zde cítil dobře!