Historie — Brijuni

Vedle působivé přírody zanechala i dlouhá historie své pozoruhodné stopy na území národního parku: z ilyrské doby pochází pět hradních zřícenin, které se nacházejí na nejvyšších bodech Velikého Brijunu. Zde stavěli Histrové své pevnosti, podle nichž je ostatně pojmenován celý region Istrie a jejichž označení „Brevona" je dodnes obsaženo v obměně Brijuni. Roku 177 převzalo římské vojsko usilovně sporný ostrovní svět, zavedlo polní hospodářství a otroctví a nechalo hospodářství rozkvést. To se ukazuje i v architektuře: byly vybudovány venkovské domy a správní budovy a v zátoce Veriga byla postavena letní rezidence caesarů. Tento palác se třemi terasami, třemi chrámy a četnými obydlími, termami, umělou pobřežní linií a vlastní kanalizací vyzařoval veškerou nádheru světové velmoci Říma. Dnes připomíná spíše legendární Atlantidu, neboť se mezitím bohužel nachází pod hladinou moře. Následující dobyvatelé, Slované, přesunuli své životní těžiště do zátoky Dobrika na západě Velikého Brijunu. Ve zde zřízeném castru žili zčásti vedle sebe, zčásti po sobě od 4. století Římané, Gótové, Byzantinci, Slované, Frankové a Benátčané. Z raných staletí lze dodnes navštívit zbytky mariánské baziliky a kostela svatého Petra. V těchto staletích se hospodářství rozšířilo z polního hospodářství i na těžbu soli a hornictví. Obyvatelstvo si v solivarech a lomech vytvořilo pozoruhodný blahobyt, jehož růst byl zabrzděn teprve roku 1312 první morovou epidemií. Následovaly další vlny nemocí, navíc propukla malárie a v 18. a 19. století už na ostrovech dnešního národního parku sotva žil nějaký člověk. Rozsáhlé zalesněné plochy byly systematicky vykáceny, aby byl materiál na stavbu lodí a domů na pevnině. Středověké stavby na samotném Velikém Brijunu nejsou — ačkoli z kamene — vůči povětrnosti imunní, takže benátské letní sídlo s připojeným vězením a dva malé kostely lze sice ještě navštívit, většina ostatních staveb se však zachovala nanejvýš v podobě zřícenin. Novější stavby, které Rakušané vybudovali na opuštěných ostrovech Mali Brijun a Veliki Brijun, dodnes svědčí o epoše válečného přístavu a loďstvové základny. Sedm pevností patří k největším vojenským zařízením u Středozemního moře. Roku 1893 se Rakušan Paul Kupelwieser věnoval ctižádostivému projektu, jehož úspěch byl z tehdejšího pohledu více než nepravděpodobný: na vylidněném, komáry zamořeném, vojensky využívaném a krajinně vyčerpaném ostrově chtěl právě vybudovat nový prázdninový ráj. S bakteriologem Robertem Kochem nechal vysušit všechny tůně a rybníky, čímž byla vymýcena i malárie, postavil větrný mlýn k získávání energie, vymýtil hustou makchii a naopak zalesnil kraj podle svých představ, v nejkratší době vybudoval ubytování a už roku 1896 přivítal první hosty. Od roku 1899 se navíc soustředil na archeologický aspekt svého prázdninového ráje a na zachování antických staveb. Souběžně byly stavěny luxusní hotely a velkorysé vily s krásným výhledem a od roku 1908 zde byla dokonce z pevniny přivedená sladká voda. Nejpozději když následovaly ještě golfové hřiště, kasino, krytý bazén s vyhřívanou mořskou vodou a hřebčín, majitel ostrova svůj sen předčil — a Veliki Brijun byl statusu národního parku vzdálenější než kdy dřív. Neboť aby něco mohlo být prohlášeno za národní park, musí být nejméně 50 % plochy takřka nedotčeno lidskými vlivy. To je důvod, proč tolik okolní mořské plochy a četné malé ostrůvky patří k národnímu parku Brijuni, zatímco zájem o park se přece soustředí především na hlavní ostrov! To, že je Veliki Brijun dnes vůbec národním parkem a nikoli nadále světáckým lázeňským místem, spočívá v tom, že ostrovy ve druhé světové válce připadly turisticky dobře rozvinuté Itálii. Dovolenkáři raději zůstávali na stejně příjemné a mnohem praktičtěji dosažitelné pevnině a s platební neschopností rodiny Kupelwieserů připadl ostrov se všemi svými výhodami italskému ministerstvu financí. S vypuknutím druhé světové války zde bylo umístěno námořnictvo, bombardování byla logickým důsledkem. Poté si Tito zvolil ostrov za svou letní rezidenci: domy a hotely byly restaurovány, nadto byla roku 1953 postavena bílá vila „Bijela vila" a roku 1957 honosná stavba „Brijunka". Tito rozšířil svou rezidenci i na okolní ostrovy, takže např. na Vanze byla zřízena vinice s vlastním vinařstvím. Za Titovy doby byl lidu zakázán jakýkoli přístup na ostrovy. Jen pozvaní hosté jej zde směli navštívit. Ale po jeho smrti bylo 14 ostrovů prohlášeno za národní park, a proto jsou dnes sice opět vítáni návštěvníci, pro ty však nesmějí být budována nová zařízení. Dnes se využívají pouze již existující objekty, takže hotelové pokoje jsou dosti vzácné a měly by být rezervovány daleko dopředu.