Vodopády a tok řeky — Krka

Čtyři kilometry východně od obce Knin vyvěrá řeka Krka. Dolinou Kninsko polje dosahuje soutěsky, v níž bude pokračovat ve svém toku. Dodatečně je řeka napájena Butišnicí, která těsně za pevností u Kninu vtéká do Krky, přičemž původní „místo setkání“ obou řek leželo dále proti proudu, ale to umělé vytvořené na tomto místě označuje i vchod do národního parku. Odtud člověk následuje Krku 12 km po proudu, aby dosáhl prvního vodopádu: Bilušić-buk padá takřka 20 metrů do hloubky a člení se hlavně na dvě velké kaskády. Lehkými „přestavbovými opatřeními“ na přírodě byla i zde zamezena pravidelná zaplavení a následujíc tok řeky o 2 km dále se člověk dostane k jezeru Brljansko jezero, které slouží i jako zdržná pánev při velkých srážkách. S 1300 x 400 metry nabízí dostatek prostoru a vody k napájení následujícího vodopádu.

Ve výšce 15,5 metru nad svým dalším tokem překonává Krka Brkljanské barikády, jejichž cestní průběh zároveň umožnil spojení mezi místy Drniš a Kistanje. Manojlovac, následující kaskáda, je nejvyšší v parku: téměř 60 metrů zde voda překonává v několika stupních. Jeden vodopád se řítí 32 metrů do hloubky, menší slapy se zdají k němu přidávat jako záměrně, na jiném místě peřeje perlí přes velké oblázky, soutěska se v dalším průběhu zvedá na přes 200 metrů nad řečištěm a z vyhlídkového bodu nad Manojlovcem, u cesty mezi Kninem a Kistanjem, je nejlepší výhled na tuto podívanou. Vedle působivé přírody na sebe však přitahují pozornost i kamenné oblouky, které se zde nazývají „dutý kostel“ (Šuplja crkva). Tyto kolem plošiny vystavěné zbytky římského vojenského ležení a osady Burnum byly obydleny ještě do 7. století, dnes lze nalézt už jen zbytky — které zároveň svědčí jak o nádheře starých obyvatel, tak i o síle přírody a o proměně času. Dalším vodopádem, který má řeka před sebou, je Rošnjak, u něhož se vodní masy s hřmotem řítí 8,4 m svisle do hloubky, aniž by musely překonávat několik stupňů nebo tras. Vlevo a vpravo od něj se zvedají stěny soutěsky, vodopád a pod ním ležící tok řeky jsou takřka nedostupné a člověk se v této krajině neprodleně cítí upomínán na westernové filmy a dobrodružství Divokého západu.

Přístup k řece se stává už o kilometr dál u skupiny vodopádů Miljacka daleko lepším, takže zde byla roku 1906 postavena i elektrárna. Tato kdysi největší vodní elektrárna Evropy spojuje tunelem vodopády Brljan, Manojlovac, Rošnjak a Miljacku a z jejich pohybu čerpá energii. Aby vůbec bylo možné tunelový systém nejprve napojit dostatečným množstvím vody, aby se elektřina vyráběla nepřetržitě, musela být půl roku všechna voda sem odváděna. Tehdy horní vodopády vyschly a vstup do národního parku byl zřízen pod vodárnou. Ale když byly tunely dostatečně naplněny, vytvořily se i staré vodopády znovu, vstup se od té doby nachází na témže místě a se získáváním energie se reguluje i hladina řeky, takže nemůže dojít ani k obdobím suchým, ani k povodním. Další dva kilometry ke pobřeží trůní dva středověké hrady na obou stranách řeky. Na západě stojí Trošenj, který se nazývá i Čučevo, na východě bdí Nečven. Oba bašty byly ve 14. století postaveny slavnými a zámožnými rody, roku 1522 dobyty Turky a zůstaly obsazeny do roku 1686. Poté stavby stály prázdné a větry, dešťové srážky a proměna ročních dob je přivádějí stále blíže k jejich stavu zřícenin. V dolině se naopak řeka Krka zdá živější než kdykoli dřív: peřeje a hlasitý šum, zrychlení vody extrémně úzkým průběhem soutěsky a stále znovu mělčiny nechávají nahoře ještě tak klidnou řeku sotva poznat. Pozvolnější se Krka stává teprve u rozšíření Aranđelovac, které je vyobrazeno na nespočtu pohlednic. Zde leží nedaleko břehu pravoslavný klášter Sveti Arhanđel, pojmenovaný po jednom z archanjelů, přičemž kvůli poloze je populární i označení Manastir Krka. Komplex s kostelem a hospodářskými budovami byl zmíněn už roku 1402, avšak až do 18. století se architektura brousila a doplňovaly se stále nové prvky. Plodná, slínem prostoupená půda zajišťuje s dubem šípákem, habrem východním, jasanem a javorem sytě zelený protiklad k září modré řeky.

Po jezeře mezi svislými skalními stěnami, mezi klášterem Bogočin a 6 km vzdálenou barierou Roški, plují výletní lodě a po 150 m vysokých srázech na obou stranách putují sportovní návštěvníci parku. Za tím se tok řeky na délce 650 m rozšiřuje na 450 m šířky. Přitom voda teče přes mnohé mělčiny a bludné kameny, stupně a bariéry, malé trasy a ploché výšiny, takže jiskřivá hladina připomíná spíše perlové náhrdelníky nebo stříbrné ohony, než aby to člověk skutečně chtěl nazvat vodopadem. Uprostřed této krásy, zvané Roški slap, se z vody zvedají ostrůvky a na konci voda přece ještě spadne poslední zbytek celých 27 metrů výšky, které na tomto úseku řeky překonává.

U nohou vodopádů se nachází vodárna s mlýnem, v níž se předvádí tradiční zpracování obilí, starobylé metody prání a samo vodní dílo. Podle výběru lze slapy Roški slap prohlížet výletní lodí nebo z pevniny: cesta sem vede z Drniše a brzy by měl být nad nejkrásnějším místem vírů a peřejí vystavěn most. Ve třetí a poslední části řeky — Krka se obecně dělí od svého zřídla až po Miljackin slap a pak zase až po Roški slap, neboť její tok, množství vody a okolní příroda se podél celé trasy velmi liší, uvnitř úseků jsou však relativně podobné — se člověku nejprve nabízí pohled na 1 km dlouhé a 300 m široké jezero, které je obklopeno bahnitou krajinou a mírnými horskými stráněmi. Jezero uzavírá soutěska Medu gredama, u jejíhož vchodu byla kdysi vystavěna pevnost Kamičak. Dnes jsou z té ve 13. století naplánované stavby dochovány už jen ruiny — o důvod víc tehdejším hospodářům závidět ten krásný výhled! Vycházkou z Bristane lze alespoň prohlédnout slavnou jeskyni Šuplja stina s jejími třemi otvory a nechat pohled bloudit po jedinečné kulise. Zdařilý kontrast k tomu tvoří výhled z lodi, když člověk pluje po dílem jen 50 m široké vodě podél 150 m vysokých, svislých skalních stěn. Poté co člověk 500 m sleduje tok řeky, soutěska se náhle znovu otevírá a uvolňuje pohled na Visovacko jezero.

Toto s 3 km x 500–1000 m největší rozpětí mezi dvěma vodopády na celém území parku je slavné především kvůli ostrovu, který leží v jeho středu: na asi jednom hektaru uměle nasypané země byly vystavěny kostel a klášter, které jsou obývány ještě dnes. Avšak zatímco se ve 14. století zde ještě pustevníci pokoušeli skrývat před světem, dnešní mniši se návštěvě radují tak velmi, že hosty, kteří cestou z východu dojíždějí přímo k břehu jezera, rádi i vlastnoručně vyzvednou lodí a převezou. Obzvlášť živě jde na ostrově 2. a 15. srpna, když poutníci v masách vyhledávají malou klášterní zahradu, muzeum a staré zdi. Naproti ostrovu, na západní straně řeky, se nachází ještě historičtější přírodní krása: nejstarší stromy parku, duby cesmínové s průměrem kmene až 40 cm, a stejně tak dlouho zde zakořeněné duby šípáky vytvářejí obzvlášť inspirativní kulisu.

Další vodopád, Skradinski buk, je vzdálen asi 5 km a po celé trase lze pozorovat obojživelníky a bahenní ptáky, kteří se jinde stali vzácnými, v jejich nejmilejším prostředí. Krátce před dalším vodopádem lze v hornině zpozorovat zvláštnost: mezi obvyklou kresbou je náhle vidět měkký a porézní travertin — známku toho, že zde dříve byl další vodopád, ale že byl tlakem vodních mas a erozí postupně „obroušen“. K tomu přichází, že se na tomto místě Čikola slévá s Krkou a vlastně podstatně hlubší vodní nádrž za bývalou bariérou je tak dobře naplněna, že téměř žádný rozdíl proti běžnému říčnímu toku není patrný. Čikola vyvěrá z podzemního krasového zdroje, který tvoří kruhové jezero Torak, než poměrně úzkým tokem plyne směrem ke Krce. Tímto obojstranným napájením je Skradinski buk nejvodnatějším a nejrozsáhlejším vodopádem kraje. Přes 800 m délky a 17 stupňů padá voda celkem 45,7 metru do hloubky, přičemž se rozšiřuje až na 400 m šířky. Pohled na Skradinski buk inspiroval autory k přirovnáním k vílím závojům, k bílému sněhu, který se slavnostně valí přes oltáře, k burácejícímu smíchu a ke kapkám vody jako tisíce narcisů; četní malíři se namáhali s vyobrazením tohoto pohledu, avšak kouzlo tohoto místa zná zřejmě jen ten, kdo je skutečně nechá na sebe působit. Zájemci o kulturu a historii mohou i zde navštívit mlýny, které kdysi patřily k nejdůležitějším v zemi. Obilí od Zadaru až po Split se sem dopravovalo, aby bylo zpracováno na mouku. Stojí zde i vodní elektrárna, která však se srovnatelně malým výkonem ekosystému značně škodila, takže po založení národního parku slouží téměř už jen informativním a turistickým účelům. Skradinským bukem končí i sladkovodní oblast Krky, alespoň v suchých obdobích roku. Podle toho, kolik vody v Krce plyne, může ke střetu se slanou vodou dojít teprve 5 kilometrů po proudu. Přitom sladká voda, která plyne směrem k moři, tvoří horní vrstvu, která může být až 7 metrů silná; pod ní tlačí mořská voda do vnitrozemí. Dále k ústí se vodní masy stále více mísí a Krka se stává slanou i na hladině. V tomto kraji se nachází i most ve Skradinu, který vyznačuje hranici národního parku.