Národní park Paklenica

Ačkoli pohoří Velebit má k nabídnutí nespočetné krásné vyhlídkové body a rozmanité pěší trasy, jsou obzvláště velká a malá soutěska — Velika Paklenica a Mala Paklenica — u domácích i návštěvníků slavné pro svou překrásnou krajinu. Tomu odpovídajíc bylo území roku 1978 od UNESCO vyhlášeno i přírodním parkem a postaveno pod zvláštní ochranu. Tato 36,5 čtverečního kilometru velká plocha v blízkosti Zadaru a Starigradu se rozprostírá přes 1758 výškových metrů a je obzvlášť oblíbena u lezců, neboť strmé soutěsky činí zadost každé úrovni a přitom stále ještě představují výzvu. Dílem jen 50 m od sebe vzdálené takřka svislé krasové stěny stoupají až do 500 m a z každého bodu je dobrý pohled na Jadran, který je od horského masivu oddělen jen úzkým pobřežním pásem. Ale i pro poutníky a jiné přátele přírody je Národní park Paklenica vyplácejícím se cestovním cílem: pohodlnější pěší cesty odměňují fantastickým výhledem a na chráněném území parku má člověk vzácnou příležitost pozorovat některé z posledních volně žijících supů Evropy.

Po dobře vystavěné dálniční síti Chorvatska jede člověk do pobřežního místa Starigrad a odtud následuje tabule na Paklenicu. V hotelu Alan, v němž lze při vícedenních návštěvách i komfortně přebývat, nalezneme správní sídlo parku a kompetentní partnery pro otázky k otevírací době, flóře, fauně a všemu ostatnímu, co byste chtěli o soutěskách vědět. Odtud vede dobře značená cesta k hlavnímu vchodu a začátku velké soutěsky Velika Paklenica. V parku samém máte na výběr mnoho značených cest a pěší trasy.

Horský pás, k němuž patří i park Paklenica, zahrnuje celkem 145 kilometrů v délce mezi Kninem a Senjem, je 10–30 km široký a na svém nejvyšším vrcholu dosahuje 1758 výškových metrů. Biosféra, kterou UNESCO shledalo hodnou ochrany, však není významná jen z přírodovědeckých aspektů: i v kultuře, tradici a symbolice Chorvatska hraje krasové pohoří důležitou roli: v lidových písních a bájích se objevuje znovu a znovu jako legendární místo svobody — snad proto, že obyvatel znalý kraje se mohl po praktických pěších cestách rychle dostat k místům, která by nezkušeným dobyvatelům byla dostupná jen po neschůdných úsecích a strmých stráních. A v nespočetných jeskyních v horních výškových metrech se člověk mohl dobře skrýt a zřídit velkorysá zásobní skladiště. Tato skalní formace se vrací k podzemním zřídlům a průsakům, které vymývají kámen, dokud vnější stěny nepovolí a nevytvoří právě tyto jeskyně. Skrze tyto erozní procesy se dostalo na povrch jen málo řek: jen v pobřežní oblasti vystupují vodní toky ze strmých stěn jako bystřiny a vodopády, jinak je pohoří Velebit z velké části bez vody, což se projevuje i na vegetaci.