Pamětihodnosti — Paklenica

V osmi hodinách to cvičený a zdatný poutník může zvládnout od parkoviště u velké soutěsky až k 1758 m vysokému vrcholu Vaganski vrh, mezitím si ještě udělat krátkou pauzu na vydechnutí a svačinu u chaty Lugarnica ve 440 m výšky a pak pokračovat cestou přes malebný potok a podél vrcholů Crljeni kuk a Babin kuk. Avšak tento napjatý sportovní program ponechává krásu přírody a vychutnání jedinečné kulisy mimo. Když člověk dorazí nahoru, je zaručeně hrdý a vyčerpaný — ale to nejkrásnější mu uteklo. V tom smyslu je doporučitelnější prozkoumávat park v několika malých etapách. Těch 150 km pěších tras je zakresleno na mapách správy parku. Kdo nechce putovat se všemi ostatními turisty, neměl by nechávat své auto stát u vchodu do parku, nýbrž by měl následovat cestu o něco dále do velké soutěsky nebo při dobrém počasí přejít do malé soutěsky a hledat si tam svou cestu. Zde jsou však pěší cesty z velké části ponechány přírodě, což činí dobrou výstroj doporučitelnou. V horkém letním čase je z vyschlého řečiště krásný pohled na stráně a na mnohé bělohlavé supy, kteří zde hledají odloučenost. Jakmile však nastoupí srážky, je putování zde dobrou myšlenkou jen s dobrým průvodcem nebo po obhlédnutí území v suchém stavu.

Nejkrásnější ze všech horských jeskyní je stalagmity protkaná Manita peć se svými působivými podzemními dvoranami a chodbami. Největší dosud objevená dvorana měří 65 x 40 metrů a je 32 metrů vysoká. Do hloubky 175 metrů je přirozená klenba již prozkoumána a zpřístupněna, takže ji lze v červenci a srpnu denně, a v měsících před a po několikrát týdně prohlédnout s vyškoleným průvodcem. Přihlášky na tury — jednotlivé prohlídky nejsou z bezpečnostních důvodů možné — přijímá správa parku v hotelu Alan.

V neschůdném území národního parku jsou osli často jediným dopravním a přepravním prostředkem. Co se návštěvníkům jeví jako venkovská idyla a hold předindustriálním časům, je samotnému obyvatelstvu často na obtíž. Mládež to táhne ze stájí na univerzity, a tak rostou velkoměsta, zatímco místa jako Jurline, Veliko Rujno a Ramići se svými kamennými zídkami a pastvinami leží po většinu roku opuštěná v přírodním parku. Jedině o svátcích a aby unikli městskému spěchu, se sem rádi vracejí především starší obyvatelé. Jen málo obyvatel žije ještě celoročně v místech jako Marasovići, kde však hlavně čekají na hladové, žíznivé a unavené výletníky a už se nedrží krajně vysilující práce na půdě na kamenitém, skalnatém podloží.

Obzvlášť krásné výhledy si člověk vychutná při putování k Vidakovu kuku, kde se do výše zvedají věže skalních jehel a jejich hroty se už takřka zdají osypávat. Lezci se zkoušejí na úzkých kamenných formacích, poutníci mohou buď mezi nimi hledat cestu a cítit se jako ve zkamenělém lese, nebo si ze Starigradu vybrat východní pěší stezku a už na cestě tam vychutnávat výhled na žlábkové škrapy. Alternativu k tomu poskytuje panoramatická stezka 5, která přes výšinu Babunjača v mírných zdvihech a poklesech vede k osadě v dolině Paklenice a poskytuje jedinečný pohled na všechnu tu krásu, která tento park učinila chráněným územím přírody!