Národní park Velebit

Uvnitř horského řetězu Dinarid leží Velebit, který se přes 10-30 x 145 km rozprostírá rovnoběžně s dalmatským pobřežím. Na pevninské straně jsou stráně zalesněné a pomalu přecházejí do nížiny Liky, na pobřežní straně horské větry rozervaly zemi a zanechaly kamenné pukliny. V severních odnožích tohoto pohoří se nachází Národní park Severní Velebit, který se většinou označuje jen jako „Velebit“. Národní park zahrnuje 109 z celkem přes 2000 čtverečních kilometrů pohoří a chrání lesní plochy před mýcením, poskytuje domácím zvířatům trvalý domov a uchvacuje jedinečnými řadami vrcholů. Pánve jehličnatých lesů a vápenně bílé kamenné vrcholy tvoří zde rozmanitou krajinu a především v letě sem rádi přicházejí přátelé přírody, poutníci a sportovní lezci.

Národní park Severní Velebit leží blízko pobřeží na půli cesty mezi Zadarem a Rijekou. Krajinně nejpůsobivější část parku se nachází v návaznosti na cestu mezi pobřežními městy Jurjevo, Oltari a Zavižan. Zde je cesta vedle působivých vrcholů obklopena i horskými chatami a botanickou zahradou, než nakonec vede k 1645 m vysokému vrcholu Vučjak. Tento kraj se nazývá Rožanski kukovi a disponuje dobře značenými a oblíbenými pěšími trasami. Stejně tak zajímavá a především v letě stínnější než vrcholová oblast je vycházka lesem Štirovača. Na cestě ze Zavižanu přes Lom a Mrkvište je značena a na asfaltovanou cestu z Krasna se přímo připojuje autem dobře sjízdná lesní cesta. Podle toho, která místa v národním parku chce člověk vidět a kde strávil předchozí dny, se nabízejí různé přístupy: ze Šibeniku člověk následuje tabule, které vedou k chatě Rossijeva koliba, z Klade se drží směru na Zavižan a kdo přijíždí z Jablance, zamíří prostě na Veliki Alan.

Počasí ve Velebitu je tak náročné jako ve všech pohořích — což zapálené horolezce jen ještě více dráždí zdolat nejen vrchol, ale i klimatické okolnosti. Všem ostatním budiž prostě doporučeno vzít s sebou teplou nepromokavou kurtku; kdo však chce zdejší kraj prozkoumávat déle než jen jeden den, měl by se v povětrnostních poměrech vyznat o něco lépe: ve 158 dnech v roce padá teplota ve vrcholových výškách pod bod mrazu a bura, náladový horský vítr, žene tento chladný vzduch často až do dolin. K tomu přichází, že na pobřežní straně může dosáhnout orkánových rychlostí a někdy ještě před sebou žene i sníh, který ve 132 dnech v roce pokrývá vrcholy — a v těch ostatních, říkají domácí, barví nízká oblačná pokrývka horské kupole do běla. V letě se tomu odpovídajíc často blýská — šest intenzivních přeháněk za měsíc není ani v teplé části roku vzácností. Aby se zlým překvapením člověk buď zcela vyhnul, nebo aby na ně mohl spontánně reagovat, neměl by se lehkomyslně daleko vzdalovat od auta nebo horské chaty, kromě toho přirozeně dbát na předpovědi počasí a výstrahy domácích a mimo letní měsíce se do svých putování pouštět jen dobře připraven a s odpovídající výstrojí. Tak je člověk na bezpečné straně — i když trefí jeden z nespočetných překrásných dnů, v nichž teplé slunce ponořuje Národní park Velebit do svého jasného světla a člověk si nedokáže ani představit, že by to kdy mohlo být jinak.